Krétské zápisky aneb Druhé putování Bílými horami a Sfakií

Úterý 2.6.2021. Přílet do Chanie

Když místní zmeškají let a túristi poslední autobus do města, stávají se dobré skutky. Aneb, když už se musíme vracet autem zpátky domů, páč jsme si museli o den posunout let, zachráníme ty dva chudáky s batohama, ne? Kréťané nejsou kreténi, ani náhodou. 

Ευχαριστώ πολύ 

Co to píšu? Inu, po příletu do Chanie se stala nemilá věc. Zašili mi někde batoh, protože v tom transportním obalu působil nestandardně a odbavili ho jako kočárek. Na ten ovšem u pásu čekáte marně. Protože jsme měli cestu s přestupem a zavazadla letěla direkt, nebylo hned jasné, co se děje, a zda se batoh neztratil už někde na letišti v Athénách při překládce mezi letadly. Trocha nervů a paniky, ale vše se vysvětlilo a batoh se našel. Nicméně kvůli tomuhle zdržení jsme viděli z autobusu do centra jen koncová světla. Našeho marného běžeckého pokusu za autobusem si všimli dva mladíci z Kréty, kterým pro změnu uletělo kvůli podcenění covidových formalit letadlo do Athén. A protože krétská pohostinnost je krétská pohostinnost, naložili nás do auta a svezli do centra, kam se sami vraceli. Přece nás nepošlou na taxík.

Dobrodrůžo může začít. 

Čtvrtek 3.6.2021. Chania a cesta na planinu Niato

Dopolední poflakování po známých, ale stále neokoukaných místech. Mezi sfakianopitou, jogurtem a řeckým kafem a řeckým kafem. Klíčem je navštěvovat taverny, kde jsou místní. Jsou zábavnější, i když nerozumíte ani slovo. Túristi se jim vyhýbají a teď nově se pokoušejí město objevovat na elektrokolech. Legrační. Staré uličky jsou leckde ani ne metr široké, někde jsou schody. O to vše na kole přijdete. 

Ve městě je turisticky mrtvěji, ale přesto je tu šrumec. Roušky se nosí dost poctivě. 

Čekáme na bus. Chanijský autobusák je fajn, takový domácký. Hlavně tím, že se Řekové baví mezi sebou a je tu hospoda, takže se tu sedí, pije, klábosí. No a taky už to tu známe, takže je to trochu jako doma. Řidič/ka autobusu si vždycky přijde vyvolat své cestující. No, a je milých 26 stupňů, jakkoli je tohle číslo nic neříkající s ohledem na specifika přímořského povětří.

Vtipný je nákup jízdenek. Po oznámení destinace následuje nechápavý výraz. „Amoudari, to jako fakt?“

Autobus nás vyplivnul v Amoudari na planině Askifou. Přes Askifou vede jediná silnice do nejodlehlejšího koutu Kréty – Sfakie. Když říkám nejodlehlejšího, tak to myslím zcela vážně. Sfakia má velmi specifický charakter v rámci celé Kréty, lidé jsou tu velmi svébytní a navzdory tomu, co o nich píše sv. Pavel, jsou velmi srdeční a fajn. Silnice tu byla postavena až v druhé polovině dvacátého století. Do té doby jste do Sfakie museli buď lodí, nebo trošku povstalecky, guerillově přes hory. Tahle cesta čeká i nás, protože po silnici to už dnes zvládne každý, i když si v serpentinách ukroutíte volant.

„Je totiž spousta buřičů, žvanilů a svůdců, zvláště mezi obřezanými, a těm
se musejí zacpat ústa. Pro mrzký zisk učí nemístným věcem a rozvracejí tak
celé rodiny. Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: „Kréťané jsou věční
lháři, zlé bestie, líné pupky!“ —List apoštola Pavla Titovi, 1:10-12

Askifou je poměrně rozlehlá planina mezi horami skýtající prostor pro několik vesniček s převážně zemědělským charakterem. Amoudari je jedna z nich. Sedí už trochu na úpatí hor a stále si uchovává svůj malebný charakter. Nás odsud čeká několik set výškových metrů cypřišovým lesem ke kapli sv. Ducha. Árony už odkvetly. Jsou po nich jen červenající palcáty bobulí trčící tu a tam ze země. Také mohutné toulce drakovců (rod Dracunculus) už vadnou. Vzduch voní pryskyřicí a divokým tymiánem a tíha batohu navzdory té kráse kolem připomíná, že jsme ještě na zemi. V malebně položené kapli nahoře je třeba zapálit svíčky, poprosit za zdar cesty a zazvonit. Pěšina pokračuje přes pastvinu kolem cinkajícího stáda ovcí. Seběhlo se k ovčákovi, který právě dorazil. Od mitáta vystoupáme až do sedla po kamenité cestě. Mineme turistickou chatu Tavri. Jednu ze čtyř nebo pěti v Bílých horách. Je zavřená, takže nemá ani cenu k ní jít.

Ze sedla se už otevře výhled na planinu Niato. Kus rovné země pod bílými štíty. Ostrovy neprostupného dřišťálu, který právě žlutě rozkvétá, a mezi nimi stovky bílých ovcí. Moře těl se přelévá sem a tam mezi ostrovy a zvoní. Za bílými štíty zapadá slunce a planinu ukusuje rychle běžící stín. Už jen protější skály jsou ozářené sluncem. Zbytek se zahalil do stínu.

Obejdeme planinu, mineme modrobílé úly a jdeme do dalšího sedla na Katastromeno. Tady jsou dvě velké podzemní cisterny s vodou. U té druhé se pod malebným tvrdolistým kermesovým dubem utáboříme. Na zítřek potřebujeme nabrat dost vody. Čeká nás dvoudenní přechod bez studny. K večeři hrnečková polévka a pár fíků a pak už do spacáku. Začal foukat chladný noční vítr a nadouvá stan. Nad námi Mléčná dráha a třepotající se netopýr na nočním lovu.

Pátek 4.6.2021. Z Katastromeno… kam vlastně?

Ráno fouká a fouká. Na kafe a kaši k snídani můžeme zapomenout. Zhltneme flap jack a pár fíků. Přefiltrujeme vodu z podzemní chladivé cisterny a vyrazíme vzhůru. Terén stoupá a není úplně jednoduchý. Cesta je sice značená žlutobílými pruhy a sem tam kovovými tyčemi E4, ale stejně je třeba dávat pozor. Občasné bloudění ve skalnatém škrapovém terénu k chození po Bílých horách zkrátka patří. Cesta vede poměrně strmě vzhůru. Další tyč vidím na vrcholu skalního hřebene. Cesta k ní se teď zdá dobře patrná, to se ale může snadno změnit, jen co na ní člověk vykročí. Čekám na Darinu. Nejde. Nechám tu batoh a jdu ji naproti. Když ji dojdu, je jasné, že musíme jinudy. Terén je pro ni technický obtížný a navíc neseme plnou polní s vodou na dva dny.

Náhradní cesta naštěstí existuje. Vrátíme se zpět na Niato a budeme obcházet hřeben z druhé strany. Z planiny Niato trochu sestoupíme kaskádou drobných planin. Na jedné z nich, v pokusu o závětří , zvládneme kafe i kaši vylepšenou místními hrozinkami, sultánkami. Jsou podlouhlé, zlaté a slaďoučké. Pořídili jsme si jich dva sáčky už v Chanii. Občerstveni sestupujeme o pár desítek výškových metrů. Stromů přibývá. K mnohasetletým cypřišům bizarních pokroucených tvarů se přidávají drobnolisté javory. Na poslední planině je mitáto a hlohový háj. Trikoukia.

Cesta odtud směřuje dál na jih k soutěsce Sfakiano, kterou se schází k moři. My ale odbočíme a dáme se vzhůru směrem k vesničce Kalli Lakki. Před ní kamenitou cestu opustíme a vnoříme se do cypřišového lesa na starou stezku. Občas se otevírají výhledy hlubokými údolími k moři. Po straně pak už zase vystupuje obří bílý masiv Kastro.

Obcházíme jej z druhé strany než bylo plánováno. Nevadí. Cesta nás zavede na malebnou planinu obklopenou pobořenými kamennými zídkami. Je porostlá asfodely. Tak před měsícem to tu musela být hotová liliová zahrada. Z planiny cesta padá dolů do kaňonu potoka. Místy je sotva znatelná, bez kamenných mužíků by byl sestup velmi komplikovaný. Potok samozřejmě neteče. Je červen! Přejdeme vyschlé koryto a na druhé straně už cesta šplhá cikcak vzhůru do sedla. Prochází se při tom nádherný cypřišový tunel. U jakéhosi kamenného stolu z balvanů kousek pod sedlem se dá odbočit a vyšplhat na boční svah. Jsou tu, jak jinak, prastaré pokroucené cypřiše a otevírají se nádherné výhledy na Kastro a další vrcholy Bílých hor a na modré moře, které splývá s mlhavým obzorem.

Ze sedla vede cestička přes terasovité planinky dolů k prameni Skafidia. Pod obrovským cyprišem, vymezen dvěma skalními schody, je travnatý plácek bez kamenů. Zázrak. Najít v horách rovné nešutrovaté místo je opravdu zázrak. A ještě pod tím cypřišem! Ten snad pamatuje ještě mínojskou civilizaci. Tady strávíme noc. Dnes bez stanu. Přepásáni Mléčnou dráhou.

Sobota 5.6.2021. Skafidia – Kriaras, po stopách Loraine Wilson

Skončil jsem spaním pod širákem? U pramene? No, teď vám povím, jak to bylo doopravdy. Nocležiště je nad pramenem, k němu je to dolů nějakých 200 metrů. Zvedá se vítr a tak nakonec stan stavíme. To ještě nevíme, že ho čeká zatěžkávací zkouška větrem. Tyhle horské výměny mas vzduchu, když se po západu slunce ochladí. Vítr je silný, v nárazech se vrhá proti subtilní konstrukcí stanu. Drží nás asi osm kolíků a dvě chodecké hůlky. Technologie ultralehkého stanu bez tyček je super. Už to ví i krétský vichr. Tedy, ne že bychom se vyspali, aspoň já tedy moc ne, ale odpočatí jsme a neodfouklo to nic. Nádobí, které jsme nechali venku, jsem byl v noci zatížit kameny.

Můžeme sestoupit pár set metrů k prameni Skafidia. Další zázrak. Jako když Mojžíš udeřil do skály (Ex 17:1-7), je zde, pod starým fikovníkem, pramen vody. Doplňujeme zásoby, cachtáme se, koupeme v betonových korytech. Tím, že je to živý pramen a ne zásobní cisterna, je voda svěží a bez řas a nečistot.

Od pramene šplhá cesta vzhůru do dubového háje, kde je rozcestí. Z jedné strany dub, z druhé cypřiš. Vydáme se dubovou cestou k mitátu, od něhož by měla pokračovat podle mapy stezka. Zkratka. Podle mapy! Není to poprvé, kdy kartograf měl spíše přání, než aby popisoval skutečný stav. Hledání alespoň náznaků cesty, drobných červených teček Loraine Wilson, mužíků… Marnost. Jen ovčí a kozí stezky, které zdánlivě někam vedou, pak se ale propletou a zmizí v suti a fryganě. Vzhledem k tomu, že je třeba překonat několik strmých roklí a ještě k tomu s plnou polní, tuhle verzi očistce zavrhujeme. Budeme to muset obejít po cestě. Dolů údolím k dalšímu prameni s mitátem a nerudným hafanem a spoustou obřích včel a sršňů bzučících kolem stružek vody z pramene a pak zase serpentinami nahoru. Tudy jezdí k Páchnes túristi lenochodky. Cesta je úmorná, zvlášť na přímém slunci, ale nabízí pěkné výhledy k horským štítům a k moři. Je vidět Gavdos. Ztroskotal tam kdysi sv. Pavel a při jednom krétském pobytu i my, když kvůli rozbouřenému moři přijela loď s několikadenním zpožděním. Jo, větry na Krétě byly odjakživa silné a nevyzpytatelné.

Cestu opustíme až s odbočkou k mitátu na Kriaras. Tam plánujeme nocleh. První zdejší studna je nekrytá, plave v ní mrtvý pták. Druhá podzemní cisterna o kus dál má šedivě kalnou vodu, kterou odmítáme i filtrovat. Naštěstí máme zásobu z pramene Skafidia z rána. Místo na nocleh najdeme kus nad závrtem, kde je cisterna. Je to zbořené staré mitáto, z něhož zůstaly obvodové zdi, které perfektně chrání před větrem. Původní plán spát kousek vedle pod nádherným cypřišem po zkušenostech s větrem zavrhujeme a přesunujeme se pod ochranu kamenných zdí mitáta. Dnes tedy opravdu přepásáni Mléčnou dráhou, za zvuků zvonců koz a výsměšného chechotu nějakého ptáka. To když před spaním hrajeme Sheldonovu oblíbenou hru a ani jeden z nás není Spock. A já se při tom pokouším zapomenout na Darininu poznámku o stabilitě horních kamenů zdi. Ano, samozřejmě, celé mitáto je postaveno bez použití pojiva. Jsou to zkrátka jen mistrně navršené kameny. A zub času už hlodá. Navíc, jestli v noci bude zase vichr… Ověřím horní kameny, drží. Musí! Nad ránem se objeví i měsíc. Krásné C.

Neděle 6.6.2021. Z Kriaras až na vrchol

Z Kriaras musíme nahoru. Stoupání vede po staré kalderimi nádhernou soutěskou plnou cypřišů. Je to výlet do dávnověku. Starší než ty stromy jsou jen kameny a skály a moře. Cesta se třpytí krystaly kalcitu. Velké srostlice hází prasátka tisíci plošek bílé i nahnědlé barvy. Stezku jako chapadla obří krakatice proplétají kořeny cypřišů, vyslané desítky metrů od mateřského stromu, aby hledaly vláhu a živiny. Cypřiše vlastně nejsou stromy. Vylezl jsem do tohoto údolí už včera a ve večerním slunci to byli obří tvorové z dávna, z počátků Země. Připadal jsem si jako archeolog objevující neznámé bytosti. Ve svahu nahoře se bělají pradávné kostry těchto leviathanů. Pamatují jistě, když tam dole zuřila bouře, která hnala sv. Pavla na jeho cestě do Říma a vlny ho hnaly kolem Gavdu, aby jej až po čtrnácti dnech útrap vyvrhly až na daleké Maltě. Ostatně ostrov Gavdos je odsud vidět. V mlze a oparu. Odsud z údolí, kde čas plyne jinak, než krátké lidské bytí.

Stezka vyšplhá až k silnici, zbudované, měřeno věkem cypřišů, teprve nedávno. Půjdeme po ní jen kousek než ji opustíme po další kalderimi, která se vine mezi bochany zelených kozinců. Ženou do květu bílými plamínky. Už jsme nad hranicí lesa. V říši skal, Bílých hor. Vegetace tvoří jen polštáře různých odstínů zelené a šedé a různého stupně pichlavosti. Za malým sedlem se otevře úchvatný výhled. Hory se rozestoupí a mezi nimi ve škrapovém závrtu je ke skále přilepené opuštěné mitáto u podzemní cisterny. Konečně závětří. Ještě jsem to nezmínil, ale dnes fučí už od rána. Vítr je chladný a nepříjemný, fouká silně proti nám a komplikuje chůzi.

Mitáto Amoutsera má probořenou střechu, ale poskytuje komfortní závětří. Čas na oběd je tu. Dala by se doplnit i voda, ale vědro u cisterny je prasklé a cisterna je příliš hluboká. Navíc mírně probořený betonový strop cisterny nebudí moc důvěru. Nevadí. Počkáme s vodou až na Rousies. Tam snad bude, jinak se budeme muset vrátit.

Výhled do škrapové krajiny vysokohorské pouště v nitru Bílých hor je neskutečný. Bílé homole, obří závrty, třpytivé mocné pruhy kalcitu, vápencové kamenopády rozbrázděné erozí tak, že připomínají zkamenělé vodopády, suťové svahy s obřími balvany, díry a propasti vedoucí kamsi do černých hlubin. 

Celým údolím téměř až do sedla Rousies vede štěrková silnice. Při její stavbě došlo k porušení některých úseků původní kalderimi. Zbytky pěšiny budované z balvanů jsou stále patrné v některých místech, kde šplhají po okrajích závrtů a přecházejí škrapová pole. Dva delší úseky se zachovaly a rozhodně má smysl po nich jít. Jsou dobře patrné a dobře značené jak barvou, tak kamennými mužíky. Druhý úsek vás dokonce provede kolem vstupu do Morie. Velká černá díra vedoucí kamsi do hlubin. Hnízdí tu kavčata a mladí žadoní o potravu, zatímco dospělí ji s křikem vyrážejí hledat. Jestli v díře sídlí ještě něco, netuším. Člověk je někde mezi pokušením hodit tam kámen a poslouchat, kdy dopadne, a raději jej tam neházet, aby se hlubin neozvalo „bum, bum, bum…“ a neprobudilo se cosi, bydlící dole v temnotě. Shora od Rousies hopká dolů skupina asi šesti Řeků. Byli na Páchnes, ale jen na otočku, auto nechali na cestě v serpentinách. Prohodíme pár slov. Jestli jdeme na Páchnes a že odsud bude nádherný západ slunce. Ano, to oni mi vnuknou myšlenku neskončit dnes v sedle  Rousies, ale vystoupit na nejvyšší horu Bílých hor už dnes. V neděli. Čas je na to akorát. Jedna z Řekyň se sehne, sebere kámen a hodí jej do propasti. Nu, nejvyšší čas se pohnout výš, než začnou z temnot dunět bubny a cosi se vyhrne z nitra země. Kavčata řvou. 

Kalderimi vystoupá zpět na štěrkovou silnici. Ta ale po pár stovkách metrů končí. Odtud už i motorizovaní turisté musí pěšky. Naštěstí. Leze se přímo nahoru, po hraně svahu, místy po černém škraloupu vápence, místy v suti a jemném, ale ostrém vápencovém štěrku. A pak se v sedle otevře malá planina Rousies s mitátem a podzemní zděnou cisternou na vodu. 

Jako první jdu nervózně ověřit stav vody v cisterně. Pokud bude špatná, budeme se muset vrátit. Na další den už vodu nemáme. Uf, cisterna je plná svěží chladné a čisté vody. Spíš ze zvyku filtruju první litry a s chutí do sebe obrátím téměř litr. Je vyhráno, můžeme zde zakotvit do dalšího dne a já si můžu vyšlápnout na Páchnes. Je to odsud asi 1,5 hodinový výstup. 

V mitátu je bohužel klasický binec. Potrhané termofolie, spacák, který pamatuje ještě povstalce z druhé světové války, dokonce rezavá kostra plážového lehátka, petky, prázdné plechovky. Často, už po několikáté, potkávám plechovku od sardinek a vždycky mě na ně přepadne chuť. Ti bordeláři jsou nejen bezohlední vůči přírodě, ale teď navíc trápí i moje chuťové pohárky. Jasně čirá voda po celodenním výstupu je ráj, miska ovesné kaše z hrozinkama taky, ale sardinky… 

Zpět do reality. Páchnes. Nejvyšší vrchol Bílých hor, druhá nejvyšší hora Kréty. Zabalím si ultramalý batůžek. Hlavně vodu! Jeden flapjack na oslavu na vrcholu, triko s dlouhým rukávem, protože jestli tam bude foukat jako tady, bude to mazec, no a stativ. Jednak jako zátěž, aby mě to neodfouklo, jednak na machistickou dokumentaci dosažení vrcholu hory. Darina nahoru nejde, takže vzhůru. Cesta je sice vytrvale nahoru, ale jinak, až asi na tři skalky, které je třeba ztéci, je to víceméně procházka. Až na ten vítr. Ještě, že mám ten stativ a tři litry vody v camelbaku. Moje nové ultralehké hůlky jsou větru jen hříčkou. Stále mi je sráží, takže musím při chůzi vypadat jako opilec. Cestou nahoru potkám německý pár. Vytuněni od hlavy až k patě. Goretexové bundy, dlouhé kalhoty, ale jen výletní batohy. Jsou tu autem. Tu mi dojde, že jsem to možná dost podcenil. Co když se změní počasí a vůbec. No, co naplat. Jdu. Asi ve druhé třetině výstupu se ukryju za malou skalkou a přidávám triko, vytahuju kapuci. Vítr je nesnesitelně prudký. Pořád přemýšlím, který z těch okolních kopců je vlastně Páchnes. Homole Bílých hor jsou snadno zaměnitelné. Nebýt solidního značení, člověk se ztratí během chvíle. Suťový svah, skalka, závrt, údolí, sněhové pole. Aha, tak tohle je Páchnes, pomyslím si snad třikrát, a pokaždé stezka uhne a po hraně rokle přejde k dalšímu kopci. No, říkám kopci, ale jsem téměř ve 2400 metrech, většina těch kopců kolem jsou dvoutisícovky. A konečně. Páchnes. Na konci hřebene. Plochý vrchol, protáhlý, žádná cukrová homole jako Grias Soros nebo Kastro. Nahoře fičí nepředstavitelně. Z navršené hromady balvanů na vrcholové skalce trčí kříž uvázaný ze dvou klacků a pytlů. V mírném svahu jsou asi dva kamenné půlkruhy, závětří pro nocleh. To, abyste vydrželi a nerozletěli se po větru do kraje. Z druhého směru, odkudsi, se téměř ve stejný moment jako já přižene turista. Svalnatý nemluva v kraťasech, tričku a s pidibatohem sotva na láhev vody. Pokyne na pozdrav. U kříže se rozhlédne na všechny strany, pokyne na pozdrav a vrací se, odkud přišel. Snad z Katsiveli, kdo ví. Já se kochám, kochám a nevycházím z údivu. Pak spáchám navzdory tomu strašnému větru několik selfíček, o kterých později Vláďa prohlásí – kdo je ta Červená Karkulka na hřbitově? Trnu, jestli mi vichr neshodí stativ i s foťákem, ale zatěžkávací zkoušku nový stativ zvládne. Ještě koch koch a pak hurá zpět, do závětří. Jenže, tím kocháním se mi tak zamotala hlava, že jsem úplně zapomněl, ze kterého směru jsem přišel. Říkal jsem vám už, jak je ta krajina zrádná? Naštěstí se proberu a vykročím správným směrem. Teď už je setkání s krétským horalem s flintou přes rameno, nakrouceným vousem jak z časů c.k. a psiskem. Na pozadí těch hor kolem je to jak reklama na krásy Kréty. Για σου! A já málem spadnu po svahu dolů, jak se za ním otočím. 

Darina už mezitím dorazila na Rousies a postavila v jednom ze zdejších kamenných závětří stan. V tom větru bude noc divoká. 

Po večeři se ještě poflakujeme po planině, ale studený vítr nás brzo zažene do spacáků. A pak… Vítr utichne. Na největrnějším místě Kréty nás čeká bezvětrná noc. Hory jsou zkrátka plné divů. 

Pondělí 7.6.2021. Cesta do tajemného lesa

Ráno vstanu brzo. Slunce se sotva probírá a obloha má růžový nádech. Čas vystoupit na horu. Vylezu na nejbližší kopec. Dobře, tak ještě ten hned za ním. Nebo ještě ten další. Nahoře už zase fučí. Najdu si chráněné závětří a čekám až vyleze slunce. Samozřejmě, že v kritickém okamžiku, kdy se první paprsky vyderou přes hřeben protější hory, mi foťák zahlásí „akumulátor je vybitý“ a zdechne. Připomeňte mi, że si po návratu musím pořídit nový akumulátor. Z „28%“ na „vybito“ to trvalo asi 5 vteřin. Ale což, stejně byste všichni říkali, že je to kýč. Takhle napíšu, že to bylo překrásné ráno v horách a vy si to představíte. Popelavá barva hor se mění v růžovou, oranžovou, oslnivě bílou, do toho modro růžové nebe a vichr prohánějící se mezi homolemi hor. Sestupuju na Rousies, kde je ještě stín. Připadám si jak Mojžíš sestupující z Hory. Obličej mi září a tak Darinu budím slovy: “Vstávej, nesu ti přikázání!”

Zatímco snídáme kaši, přehoupne se přes sedlo po stezce od Katsiveli německý pár. Svižně kráčí a hned se ptají, zda je tu dobrá voda. „V poslední cisterně byla mrtvá žába,“ oznamují zklamaně. Hlásíme, že voda je křišťálově čistá a svěží a taky to, že dole na Kriaras je voda jak z pračky. “A taky tam plave mrtvý pták“. Jo, voda je v Bílých horách nad zlato. 

Němečtí sportovci šli naši původně plánovanou trasu z Niato přes Katastromeno na Katsiveli. Dali to v jednom dni. To si teda dali! Když je při sestupu dolů upozorním na malebnou kalderimi kolem propasti, paní s úsměvem odpoví, že dnes se už opravdu těší na silnici. Chápu. 

Z Rousies sestoupíme zpět na Kriaras na naše oblíbené nocležiště a dáme piknik. Ke slovu přijde opalovací krém, žabky a siesta. Dokonce si slavnostně dáme sýr a lembas. Takový luxus. Po vegetění a odpočinku je čas hejbnout kostrou. Sestupujeme divokou soutěskou k Anopoli. Místy je to krásná zachovalá kalderimi, dokonce se zbytky ohlazeného pečlivě vyskládaného dláždění. Většinou je to ale spíš koryto potoka plné suti, takže pokračuje test kotníků. Jak zvládáte který úhel, když vám po šutru ujede noha? Velebím hůlky, které poskytují alespoň zdání stability. Les je tu horký, vysušený. Plno polámaných větví. Divočina. Ale pozor pořád jsme na Krétě, tak   prosím odložte své představy o panenské divočine. Je to prostě špatně prostupný les tvrdolistých dubů a cypřišů a, jak klesáme níž, i borovic. Všude větve, někdy vyvrácené stromy, kamení a balvany. Lišejník, šišky a zase větve a celé to zvučíi hmyzem. Jo, kdyby to byli motýli. Ti tu jsou sice také a dávají lesu kouzelnou atmosféru jako z Miyazakiho filmů. Namísto kouzelných zářivých kodamů se však objevují hlavně bzučící mouchy, vosy a komáři. Stavíme moskytiéru, jinak by nás sežrali zaživa. Protože jsme ji ale postavili špatně, skončí to nakonec tak, že Dája spí venku zabalená do přikrývek a já vytuhnu ve stanu/moskytiéře. Po setmění mouchy vypnou, les ztichne. 

Úterý 8.6.2021. Anopolis

Ráno nás probere déšť. Prší celkem třikrát. asi půl minuty. Velké líné kapky. Nejdřív nás to vystraší. Mokrý spacák fakt není nic moc, ale když zjistíme, že lijavec se konat nebude, ještě se zachumláme a usneme. Po dešti, v šest hodin, zapnou mouchy a střízlík spustí svůj trylek. Další se přidávají a les se rozezní jako koncertní síň. 

Po ranní kaši vyrazíme dolů do Anopole. Sestup pěti set výškových metrů kamenitou roklí, suťoviskem a hlavně spáleným a polamaným borovým lesem je zatím nejnáročnější část putování. Vývraty a popadané stromy poničily i původní stezku. Musí se obcházet, přelézat. Navzdory ničivým stopám požáru je jehličí svěže zelené. Na požár jsou tady stromy zařízené. Sežehne vrstvu jehličí, ale přes tlustou borku větším stromům zpravidla moc neublíží. Jen jsou pak černé a uzeně voní. Rostliny mají hlízy ukryté pod zemí, takže to zvládnou taky bez úhony. V bouřkách nadělá větší škody vichr než oheň.

Cesta roklí k jejímu ústí nám zabere něco přes hodinu. Dole je kravín, vlastně kozín, takže celkem rodinné uvítání v civilizaci, rozuměj venkovské krajině jižní Kréty. Chvíli čekám na Dáju, takže okolo se pasoucí kozy ztratí obvyklý ostych a přijdou se s nově příchozím poutníkem seznámit blíž. Většina ze stáda jsou kozy s kůzlaty a ta jsou zvědavá. Vždycky se někde zašijí a pak na matku mečí z opačné strany rokle. Tak nějak po lidsku, kozí řeč navzdory očekáváním neumím, si představuju ty rodinné problémy. „Mamíííííi, pojď mi pomoct, nevím, jak dolů!“ Drsná matka s vědomím, že se mladej musí učit, se na druhém konci rokle otočí a stroze odfrkne: „Dělej, polez!“ „Maaaamííííí,“ mečí potomek, „prosíííím!“ Ticho. První skok po skále dopadne dobře. „No vidíš, polez!“ kvituje potěšeně matka. Kozlík nakonec v pohodě zvládne nástrahy, brzy je na druhé straně rokle a už doráží na matčino břicho a dožaduje se mléka. Jiní dva výtečníci si zase vybrali padlý kmen stromu k prvnímu zkoušení tvrdosti hlav a obratnosti nohou. Dorážejí na sebe, zatímco matky a já sledujeme ten mač opodál. Docela mě to pohltí, takže když jednomu z kůzlat ujedou po hladkém kmeni bez kůry kopytka a sletí dolů, úplně ve mně hrkne. Naštěstí to není vysoko a mladý kozlík už padat umí.

Kozí divadlo skončilo, Dája dorazila, je čas vyrazit k vesnici. Vody je už pomálu, chuť na studené pivo a dobrou krétskou kuchyni sílí. Od kozína je to už po štěrkové silnici jen pár kilometrů borovým lesem, který hučí včelami. Nízké modrobílé krétské úly je sem tam vidět vyskládané na pneumatikách. Jsem rád, že nemusíme jít kolem nich, protože se se sociálním hmyzem zrovna nekamarádím, jakkoli mě jeho organizace nepřestává udivovat. A pořádná sfakianopita politá hojně voňavým medem, to je teda lahoda. 

Když už jsme u těch včel a borovic,obojí je pro Krétu typické a z hlediska produkce medu dost zásadní. Dokonce med byl v historii pro Krétu typičtější než olivy. Na dávných mincích jsou na jedné straně koza a na druhé včela. Ještě Benátčané ve svých obchodních denících píší o medu, jako jedné z hlavních surovin. Olivový olej se objevuje až mnohem později. Borovice tu asi víc než požáry, o kterých jsem psal o rokli výše, trpí dvěma hmyzími parazity. První je Marchalina hellenica, kterou poznáte snadno, když na kůře borovic najdete takové vatové chomáčky. Řekové ji říkají vamvakiasi (βαμβακιαση) od slova bavlna. Tahle potvora na stromech saje a vylučuje, podobně jako naše mšice, sladkou šťávu, kterou mají rády včely. Je to skvělý zdroj pro výrobu lesního medu. Řecké ministerstvo zemědělství snad dokonce podporovalo včelaře v šíření téhle mrchy, což tedy byl krátkodobě chytrý krok ze strany produkce medu, dlouhodobě to však vedlo k masivnímu zamoření borových lesů timhle parazitem, kterému je připisován podíl na hynutí borovic v důsledku oslabení. Včelaři si tak doslova podřezali větev. 

Druhou potvoru pak najdete na koncích větví. Velké kokony housenek Thaumetopaea pityocampa na borovicích jsou nepřehlédnutelné. Tahle mrcha je pro včelaře bezcenná, a pro citlivé lidi dokonce nebezpečná, způsobuje totiž alergické reakce, a pro borovice časem likvidační. 

Obě tyhle roztomilosti potkáte ve zdejších krásných borových lesích. Βαμβακιαση byla dost silně na krásné Pinus brutia (borovice turecká), pod kterou jsme noc na dnešek spali. Kokony Thaumetopaea nás provází celou cestu až do Anopole. 

Mineme několik dalších kozínů a už je tu Anopole, malebně položená ves mezi horami a mořem. A protože je Kréta opravdu hornatá, znamená to, že jsme pořád nějakých 500 až 600 metrů nad mořem. 

V Anopoli si dopřejeme ubytování ve stejnojmenné taverně hned zkraje vesnice. Ne, že by nám spaní venku nevonělo, ale občas je dobré připomenout si komfort postele, dobře se nadlábnout a dát taky místním něco vydělat. Zvlášť teď. A v taverně Anopoli se jak dobře vyspíte, pokoje předčily očekávání, tak královsky a chutně najíte. Ano, čtete další reklamní vložku, ale zdejší taverna si to zaslouží. Rodinný podnik. Nejdřív nás obsluhuje dcera majitele, ubytování zařizuje její bratr. U večeře obsluhuje další z bratrů a objeví se i švagrová s mimčem, v kuchyni lze pak zahlédnout babičku a nechybí ani bratr majitele, který jinak dělá u místních hasičů. Jídelní lístek je pestrý, ale je dobré se zeptat, co mají jako hotovku. Na vegetariány pamatuje krétská kuchyně bohatě. Pivo překvapivě i točené a krétské, Charma. No co vám budu povídat, jedli a pili a kdyby další den nemuseli pokračovat v cestě, tak by tam jedli a pili ještě dnes. Teda pokud by nepraskli.

Středa 9.6.2021. K balkónu Seloudy.

Na další cestu nás pan majitel hojně vybaví vodou, vínem a pomeranči. Darinu si pamatuje ještě z loňska, tak možná i proto ten bonus. Dokonce nám nabízí odvoz do Aradeny, kam míříme. Ale to my ne, my chceme po staré kalderimi mezi bochany frygany a s výhledy na hory. Takže poděkujeme a jdeme po svých.

Aradena, úchvatná soutěska, jedna z mnoha (!) toť upozornění pro ty, kteří znají jen Samarii, a také bývalá vesnice u mostu přes tuhle soutěsku. Tedy přesněji, Aradena i Anopole jsou sice dnes rozlohou více vesnice, ale jsou to vesnice, které tu stojí už pár tisíc let. To je třeba mít na paměti. Anopole tvořila s Aradenou jakési horní město, tomu dole u moře, v příhodných zálivech odpovídalo dolní město, Katopole, tvořené starověkým přístavem Fínix, o kterém najdete zmínky nejen v Novém zákoně, ale i v jiných starověkých spisech. Konec historické vsuvky.

 Aradenu jsme šli kdysi dávno, náš dnešní směr je nikoli k moři, ale ještě trošku nahoru do další vsi Agios Ioannis. Tedy si projdeme jen malebné zbytky vsi, já si dam cvičný sestup a výstup do a ze soutěsky po původní kalderimi, kterou používali, než byl postaven přes soutěsku hlučný, ale působivý most. Kovová nýtovaná konstrukce a trámová vozovka. Každý přejezd auta nad hlubokou soutěskou rozezní trámový xylofon do daleka. A provoz tu za ty roky zhoustl. Dnes jsou tu navíc filmaři. Ó jé, obracíme oči v sloup, když vidíme karavany a nachystaný catering. „Shooting german movie“, odpoví zvukař s chlupatým mikrofonem na můj zvědavý dotaz. Ves Aradena je působivou připomínkou, kam až může zajít krevní msta. Tak dlouho jeli ve zhoubném režimu oko za oko, až se vesnice stala neobyvatelnou. Kdo přežil, odešel. A to vše začalo hádkou o jeden kozí zvonec. Dnes se do Aradeny život vrací díky turistům a taky se tu postavilo pár nových domů a dokonce se tu můžete ubytovat. U mostu je kiosek, kde se dá lehce, ale pochopitelně ne úplně levně, občerstvit. Zkrátka zážitková turistická taxa, ale pořád snesitelná.

Cesta z Aradeny do Agios Ioannis je vypíkačka a úmorné peklo. Fakt. Tady bych svezením v žádném případě nepohrdl. Jsou tu sice hezké výhledy, ale zase ne tak jedinečné, aby se kvůli tomu člověk musel rožnit zaživa. Ale… Musíte to dát, protože před Agios Ioannis je dvé krásných kostelíků ukrytých v lese cestou k Agia Roumeli. První Agios Ioannis je sice zamčený, ale malebně posazený, vyhlíží na ten druhý, starší kostel Panagia, Přesvaté Bohorodice. Je tu navíc podzemní zděná cisterna. Je to dešťovka ze střechy, takže ji berte jako svěcenou. Jestli je celoročně, to netuším, ale teď v červnu je cisterna ještě plná a voda je čistá. Kostel Všech svatých je poklad. Jsou přes něj nádherné výhledy k horám směrem k Zaranokefale, ale pravý poklad je uvnitř. Kompletní stará fresková výzdoba. Bible chudých. Hned proti dveřím obří Bohorodice. Návštěva tří mužů u Abrahama a Sáry, Ukřižování, setkání Marie a Alžběty, sv. Jiří … a mnoho dalších známých i méně známých příběhů. Nádhera. Návštěvník je jako Eliáš vytržen mezi svaté, vstupuje z naší časnosti do věčnosti.

Od kostelů se stezka spouští po staré kalderimi k moři. Prochází zvláštní krajinou bývalých políček, nyní borových lesů, mezi kamennými zídkami. Slunce se schovalo za šedavý závoj. Světlo má zvláštní barvu. Focení je úplně na houby. Les je plný obřích borovic, vývratů a větví a je cítit spáleninou po požárech. Uzený, ale svěže zelený. Jen kmeny jsou ožehlé a černé od sazí. Stezka se vlní, sevřená zídkami. Místy jsou mohutné solitérní stromy. Duby a borovice. Pár borovic je suchých, ohořelých. Sem tam nám pod nohama křupou kůstky. Atmosféra místa je zvláštní. Krásná a znepokojivá zároveň. Holdstockovsky fascinující a tajemná. Stezka vede k borovému hájku na kraji země. Balkon Selloudy. Útes v podobě balkonu, lóže s tím nejvybranějším výhledem. Z balkonu se spouští stará kalderimi dolů k moři. My ale zůstaneme nahoře a užijeme si tu nejen večerní představení západu slunce za masivem Gigilosu, ale i noc. A ta bude snad zase pod hvězdami. Venuše už září. Čekáme na další. Cucáme zteplalé víno z taverny z Anopole a připadáme si jako v Královské opeře Covent garden. Teď má dramatický výstup zdejší diva – pěnice bělohrdlá.

Čtvrtek 10.6.2021. Kouzlo kalderimi

Z balkónu se musí k moři dolů, dolů, dolů. K Agios Pavlos je to zdánlivě kousek, ale sestup o pět set výškových metrů z útesů po staré kalderimi zabere nějaké dvě tři hodiny. A je to nádherný sestup. Nechápu, jak na těch útesech zbudovali kalderimi, místy téměř visutou nad nesmírnou hlubinou. Sestupuje cikcak po skalách, šněruje sutové svahy a míří dolů do pohádkového borového lesa. Tam se spojuje pobřežní trasou E4 a vede ke starému byzantskému kostelíku, který možná znáte z pohlednic jižního pobřeží Kréty – Agios Pavlos, kostel sv. Pavla. Uvnitř zbytky fresek. Vedle kostela je kiosek, kde se dá slušně občerstvit. Ceny přiměřené tomu, že jediné zásobování je buď pěšky z Agia Roumeli, nebo lodi,ale stojí to za to se tu zastavit a posedět. Je to domácké a nikdo nikam nespěchá. Ani my nespěcháme. Dnešek i zítřek strávíme na zdejší dlouhé a liduprázdné oblázkové pláži. Spát budeme nad pláží, pod borovicemi. Za zpěvu cikád. Tedy, kdo vymyslel tu pitomost ο zpěvu cikád, ten musel mít fakt hudební hluch. Zpěv cikád a zvuk mořských vln a v nich vychlazené to včerejší víno. Mořská symfonie. Jak píše Erri De Luca, nejstarší zvuk na zemi. Moře.

Pátek 11.6.2021. Agios Pavlos

Což cikády, ale nějaká mrcha mě v noci zase požrala. Uaaaah. Co naplat. Tygří mast a chladit v mořské vodě a slunit. To je kúra pro dnešní den. Plus občerstvení u Paula v kiosku. Někdo mu tu ty tržby dělat musí, když je to letos turistická bída. Tedy dnešní zápis je krátký. Vlna, vlna, vlna… přetočit na záda, vlna, vlna, vlna… no, nabitý program, to nemůžeme stihnout. 

Vlna… 

U kamene zakotvila malá jachta. Do bistra nepáchnou, holt si vezou svoje. Je nám z toho trochu smutno a tak se bavíme na jejich účet. Legračně hopkají po rozpáleném písku a štěrku pláže. V místech omývaných mořem to jde, ale jak noha vstoupí do suchého písku a na oblázky, je to jako kráčet po rozžhaveném popelu. Exkurze do kostelíku. Se šnorchlem!? No, naštěstí si ho sundal. I když vlastně… o zákazu šnorchlu v kostelích jsem nic nečetl. Holt chce zajet na hlubinu. 

Vlna, vlna… 

Sobota 12.6.2021. Po pobřeží do Loutra

V noci jsem se nevyspal. Postupně zjišťuju, kde všude jsem požraný, a radost z toho nemám. Kousance již dříve objevené, natekly a svědí, takže se pořád budím a škrabu. Ráno se s nožíkem odhodlám k propíchnuti těch nejvíce mokvajících přes noc nateklých puchýřů. Je to trochu úleva. Kloub na pravém ukazováčku vrže od toho, jak v něm zatuhla sraženina od několika kousanců, a já už se vidím, jak před odletem hledám v Chanii chirurgii. Větší úlevu od svědění však přinese až cesta. Původně to vypadalo na snadný odpočinkový přesun, nakonec jsem tak utahaný, že na svědění a otoky můžu zapomenout. Byl to záhul. Více než polovina trasy na přímém slunci bez možnosti úkrytu ve stínu. Vstávali jsme radši dřív. Už v šest, ale stejně vypalujícímu slunci neunikneme. První úsek cesty je nádherný pohádkový borový les. Svěže zelená, pokroucené kmeny borovic tvoří loubí. Dokvétají poslední cisty. Ranní moře není tyrkysové, ale šedavé. Teprve od modré oblohy se začíná barvit do barev řecké vlajky. Moře se zrcadlí v nebi a nebe v moři. 

Stezka vede mírným stoupáním na útesy nad mořem a tam les končí. Začíná modrá tymiánová frygana, kde je tyčové značení E4 častější než stín stromu. A vy jistě tušíte, že tyčové značení je velmi skromné. Tymián je v plném květu. Modrofialové bochany jsou všude a hučí včelami. Dole moře, útesy. A slunce peče. Brzo budu grilovaná koza na tymiánu. Καλή όρεξη! Prý tu má být někde ukrytá kaple. Není na mapě. Rozhlížím se. Indicie je prý strom. Rohovník. Leckde i slezu z cesty, když vidím svatojánský chleba nebo olivovník. Co když je tam kaple. No a jak tak zírám na svah nad sebou, nevidím uschlé křovisko před sebou. Jen hůlky mě zachrání před držkopádem do kamení na cestě. Přes koleno mi přejel uschlý, kozami ohlodaný doubek a už se to červená. Grrr. Pokračuju dál v cestě a když se po chvíli ohlédnu, kde je Darina, všimnu si na útesu, že se tam cosi bělá a modrá. Kaple! “Tam je, tam je!” vykřikuju nadšením z objevu. Poskakuju jak malej a metu zpátky k ní. Z cesty není vůbec vidět. Ukryta pod skalou a ještě schovaná za rohovníkem. Tak pravila legenda. Odbočit ke kapli se dá z cesty dolů suťoviskem. Nejlíp v místě, kde je takový uschlý doubek s trny od krve. Kaple sv. Antonína. Klenot schovaný pod skálou. Zašitá modlitebna a poustevna. Krásné a chladivé zpestření. Následuje tymián, slunce, kamení, slunce, slunce, slunce…gril s horním ohřevem. A Marmara nikde… a pak konečně. Zahrada plná kvetoucích buganvilií a marinované ančovičky s výhledem do ústí soutěsky Aradena. Ano, té, kterou jsme po mostě přelezli asi před třemi dny při putování do Agios Ioannis. 

Teď už je to do Loutra snadný, říkáme si. Celá zátoka je bývalé významné starověké město a přístav. Finix, Katopolis (Dolní Město k tomu Hornímu, Anopoli). Cestoval tudy sv. Pavel do Říma, pravi Skutky apoštolské. Pak přišla série zemětřesení a posun mořského dna a byl konec. Tohle zásadní zemětřesení ukončilo fungování mnohých měst v celém Středomoří. A stejně jako zemětřesení zničilo prosperující města, nám se po ančovičkách a pivu v taverně nad Marmarou rozpadl sen o snadném přesunu, nejlíp procházkou, do Lykosu a Finixu a následně Loutra. Je tam skála! Vysoká! A musí se přelézt a procházka to teda není ani náhodou. Dá se, ale pochopíte, proč si spousta lidí bere lodní taxi. Zapotíte se a máte-li trochu fobii z výšek a skal, zapotíte se dvojnásob. Zeptejte se Dáji. Ano, paradoxně technicky nejtěžší není výstup na Páchnes, ale přelezení skály mezi Marmarou a Lykosem. Výkon stojí za pivo (něco jako pivo) v kouzelné zahradě v Lykosu. Majitel je velemilý pán. K pivu nám dal solené okurky. Luxus a přitom taková blbost, chtělo by se říct. Zkuste to v parném létě. Sůl potřebujete a se salátovkou na dlouhé proužky a pivem to osvěží dokonale. Teď musíme přefunet ještě jeden kopec mezi Lykosem a Finixem. Nejtěžší je na tomhle úseku vyznat se v labyrintu hospůdek. Ano, E4, ta legendární krétská E4 vede zcela nestydatě interiérem taveren. Super, když zpocený Čech, který si, jak Kréťané s oblibou říkají, nosí všechno s sebou a jako jediný spí venku, napochoduje s batohem a holema do kuchyně. Nene, trasa je tady za rohem chodbou a pak po schodech na silnici. To se vám stane fakt jen tady. 

Z Finixu se do Loutra dá nejlíp dojít, už opravdu vycházkově, kolem dvou kostelíku a starých vykopávek. Na kopečku nad Finixem je stožár a na něm hrdě řecká vlajka a pod ní dívka. Blond vlasy do copu, slamák a pruhované šaty se širokou sukni. Modrobíle pruhovanou. Dokonalý soulad s tou vlajkou a já už asi blouzním z toho slunka. To je výjev o století zpět, ne? Kouká na vlajku. Modrobílá. No to už je fakt kýč. A pak, pak přiletí dron. Za kopcem, tam, kam nevidím, je její bratr (nejspíš). Pouští dron. Takže žádná idylka minulého století. 

Loutro je pohlednice. Hotely a restaurace. Vesměs starší klientela. Dnešní večer tu bude fajn zpestření a kulinární vložka, ale co bych tu dělal týden? Korzoval, chodil do restaurací… a ano, unudil se. Pro jiného je to ale dovolená značky ideál. Inu, to je dobře, jinak by to tu zašlo. I tak je to letos ospalá díra a to říkají, že právě víkendy tu žijí. Holt pitomý virus. Večeře je skvělá. Zase neodolám ančovičkám. Ještě chvíli a změním se v rybu a skočím do té čisté vody v zátoce. Má teď se západem slunce barvu peří mandelíků z afrických savan. Modrá, tyrkysová, růžová… na obzoru v něm tonou hory daleko na východě, Kedros a Siderotas. Jak říkám pohlednice. Krásná, ale pohlednice. 

S příchodem do civilizace se večery, kdy obvykle píšu, vyplňují návštěvou taveren a gastronomickými exkurzemi za krétskou kuchyní. No a pak mám skluz. Čtenáři online prominou.

Neděle 13.6.2021. Až do Sfakie (Chora Sfakion)

Cesta z Loutra do Chora Sfakion je kombinací tymiánového grilu proloženého tyrkysovými zátokami a oblázkovými plážemi. A nemusí to být jen oblíbená a známá Sweet water, tedy Γλυκά νερα, ale i drobné bezejmenné plážičky mezi skalami, na kterých se v tom slunečním grilu odpařuje v tůňkách mořská voda a vše se plní bělostnými vločkami soli. A tu já moc rád ochutnávám. Holt znáte to, jak se kozel dostane k lizu… Zkrátka na téhle cestě zvládnete nacvakat všechny ty fotky, po nichž vaši známí touží. Protože, když jim řekněte, že jedete na Krétu do hor, poklepou si na čelo. Chtějí moře, oleandry a vůbec. A proto je Loutro a cesta do Sfakie. Přiznávám, miluju to taky. Stejně jako hory.

A sladká voda? Kdo jste četl předchozí zápisky z putování? No, hlaste se! Inu, vápencové Bílé hory jsou, ač na první pohled suché (však víte, jak jsme pořád řešili vodu), ale zároveň jsou obří houbou, plnou vody. Ta často vyvěrá až těsně u paty hor. Jako třeba v případě zálivu Sladká voda, nebo u kapličky sv. Antonína u Kyklopovy jeskyně (viz Kréta od severu k jihu). Vodu v zálivu pod obřími útesy, kde je kus pláže dokonce uzavřen, protože nikdy nevíte, jak velký šutr shora ze stometrových útesů spadne, jsem ochutnal. Mám takovou libůstku na mořskou vodu a zároveň tak při celodenním úpalu doplňuju zásobu soli v organismu. A voda v zálivu je slaná, navzdory názvu, snad jen trochu míň. Vývěry jako na Agios Antonios tu nejsou tak patrné. Tedy, je tu studna a mohutné tamaryšky napovídají, že voda tu je. A pak ten podivný chlapík, co tu uprostřed pláže, mezi modrými lehátky a tmavnoucími vysportovanými a bledými už méně vysportovanými těly, kope jámu. Vypadá jako pološílený archeolog. Hubený snědý, jak tu v úpalu kope a kope. Lopata vyhazuje písek a oblázky. A vlastně nevím, jestli se snaží dostat ke sladké vodě, nebo jen chystá lože pro svou o poznání bledší a silnější ženu, která leží opodál. Na dně plážové jámy se objevuje voda.

Každopádně, za Sweet water beach už není tymiánova frygana, ale pobřežní skály a strmé útesy. Žlutočerná E4 k nim ukazuje nemilosrdně. A to jsem už všem odeslal ty fotky pláží s textem, že dnes je to pohoda, relax a focení meremen (mužský protějšek mořské panny) a Ariel, nebo tuleňů a hrochů. Rozuměj sexy akty ve vlnách a na bělostných plážích, hotové Venuše a Jupiteři zrození z mořské pěny. Takže pohoda, jazz, dovolenka u moře a skály a kdeže to vede ta cesta? A co tu dělá to ocelové lano? 

Po střízlivé úvaze sesypeme poslední hotovost. Bohužel bankomatů se tu, na rozdíl od tymiánu, nedostává, takže to dělá nějakých 6 euro. Za to si dáte dvě malý piva nebo nějaký pořádný salát, ale pak polezete přes skály. Nebo si koupíte lístek na loď, která tu jezdí ve dvouhodinovém taktu a vozí opálená a méně opálená těla mezi plážemi. A taky vozí ty, kterým třeba lana a pohledy do nesmírných hlubin a lezení mezi rorýsy nedělá dobře. Dája tedy po koupačce zamíří k lodi a já to jdu prubnout, jak ukazatel E4 káže. Nejdřív trocha balvanění na pobřeží, pak začne krásná vycházková kalderimi jak podle předpisů, dvě naložené muly se musí vyhnout. Ale co ta skála? Krétské řešení, které obdivuju na těchto prastarých cestách. Zasekáme to celé do skály! Ano, tohle už sice není na dvě muly, ale jedna by to dala. Jediný problém jsou ty pohledy do nesmírné hlubiny, jinak cajk. Takže, máte-li závrať, jeďte lodí, pokud ne, je to technicky nenáročná nádherná visutá kalderimi. Chce to jen výdrž muly. Je to do kopce a je to na přímém slunci. 

Pondělí 14.6.2021. Sto kostelů Sfakie, část první

Chora Sfakion. Milé malé městečko s přístavem. Původně bylo trochu výš, což jsme ověřovali při první části putování po zdejších kostelích, dnes je centrum soustředěno kolem původního přístavu. Tvoří jej typická přístavní promenáda. Půlměsíc restauraci, taveren, kavárniček a hotýlků soustředěný kolem malého přístavu, který dnes slouží jen pro čluny a malé loďky. Ten opravdový přístav pro všechno ostatní, včetně tzv. „vany“ tedy trajektu, který pojme i auta a pendluje mezi Sfakii a Paleochorou, je hned vedle na druhé straně zálivu. Kolem tohoto restauračního půlměsíce se do kopců rozlézá sit pitoreskních uliček a schodišť k dalším domům a hotelům. Je to krásná směs nového a starého. Staré zídky, fikovníky, moruše, lantany a olivovníky v zahradách, místy opuštěné staré domy, branky vedoucí kamsi… má to tu velmi příjemnou atmosféru. Nad dnešním městečkem, trochu v kopcích pak najdete staré kalderimi vedoucí do hor a ke kapličkám a ke starým rozpadajícím se usedlostem nahoře, tam, kde se dřív žilo, pěstovalo obilí na terasových políčkách a hospodařilo. Dnešní svět, ale i podnebí, je jiné. Žije se dole. Nahoře zbyly staré zídky, zbytky domů, tušená políčka stále patrná díky jiné skladbě vegetace, olivové háje a kostely, které stále fungují. Říká se, že ve Sfakii (tak se zkráceně městu říká, jinak je to název celé historické oblasti) byla kostelů celá stovka. Historik George K. Dalidakis o nich napsal knížku, která je, k mému velkému nadšení, dostupná v pdf na webu.

Jedna ze starých básní z doby Daskalogiannisova (vzpomeňte si na to jméno až budete přistávat v Chanii na letišti) povstání proti Turkům roku 1770 líčí Sfakii takto (citováno v anglickém překladu Dalidakisově): “Where is now Chora Sfakion with its many boats, With its one hundred churches, it wealthy houses? Mesochori, Omprosgialos, Tholos, Giorgitsi? All of them have been destroyed, one cannot recognise even a house…” Jak tušíte, povstání nedopadlo dobře. Ač se může zdát oněch sto kostelů Sfakie přehnanou básnickou licencí, není to tak docela pravda. Možná jich není stovka, ale desítky jistě.

Dnešní kostelíková tour začala v podstatě u hotelu. Přejde se ulice, po zadním schodišti protějšího hotelu se vyleze kousek na svah a tam už vede kalderimi, která šněruje kopec cik cak vzhůru. Kalderimi jsem propadl. Jsem jimi fascinován. Mají tolik společného s našimi starými cestami. Kdysi tepny kudy proudil život. Náklady na mulách, poutníci. Obilí z polí nahoře do přístavů dole a zboží z přístavů zase opačným směrem. Ve Sfakii to byly až do poloviny dvacátého století jediné cesty. Některé pamatují ještě Římany a mají tedy dva tisíce let. Stavba silnic ve dvacátém století přinesla sice zrychlení a pohodlnější a kapacitnější přepravu, spojila provincii Sfakia se zbytkem Kréty po souši, ale pro mnohé kalderimi byla zkázonosná. Ztratily význam. Pro auta jsou nepoužitelné, silnice navíc mnohé z nich poškodily, protože vedou místy, kde původně tyhle dlážděné stezky vedly. A stavební stroje si pramálo lámou hlavu s prací lidských rukou a s kameny po desítky a stovky let vršenými a ohlazovanými. Paradoxně ta mnohdy zatracovaná turistika jim vrací starou slávu. Zase po nich, alespoň někde šlapou poutníci. Objevují se nadšenci, kteří je mapují, hledají a třeba jako Loraine Wilson chodí s červenou barvou, dělají tečky a staví kamenné mužíky v místech, kde se dlažba rozpadla a opěrné zídky zbortily. Při putování po nich se osvědčuje dobrá mapa kombinovaná s pohledy do satelitních snímků, kde jsou stezky ještě patrné. Právě díky odlišné struktuře kamenů, terénu a vegetaci. Kolem Sfakie to jde krásně. Je to samozřejmě do kopce, jak jinak, ale objevíme tak dnes krásná místa, neotřelé výhledy a krásně položené kostely. Těsně nad Sfakii je jeden skalní, jeskynní kostelík (pochopitelně zasvěcený sv. Antonínovi), nad ním ve staré osadě (Giorgotsi), dnes už zbytků domů pak hned dva kostely, z toho ten jeden (sv. Paraskevi, datován do 15. nebo 16. století) těsně vedle ruiny dalšího kostela (Agios Nikolaos, pozdní 17. století). Z toho už zbyly jen dvě stěny. Ve zbytcích nejspíše zemědělské usedlosti nad kostelem lze krásně vidět členění starého krétského domu, včetně pár kusů zařízení interiéru, zděné vodní cisterny a terasovitě uspořádané zahrady a olivového háje. V místě je ještě jeden kostel zasvěcený Přesvaté Bohorodici. Kalderimi nás zavede ještě výš, ke zbytkům zídek vymezujících stará políčka. Díky ní překonáme hlubokou strž v tom nejpříhodnějším místě a sejdeme fryganou k dalšímu kostelu zasvěcenému sv. Trojici. Množství barevných včelích úlu obejdeme raději obloukem a brzo se napojíme na zbytky původní dva tisíce let staré široké kalderimi, která původně spojovala Sfakii s Anopoli. Stroje při stavbě nové silnice ukously kus svahu a také kus téhle nádherné, široké a dnes už tymiánem zarostlé kalderimi se zbytky původního krásného dláždění.

Z toho toulání jsem tak nadšen, že v jednu chvíli úplně hloupě přehlédnu dráty elektrického vedení, které vedou svahem. Naštěstí už jsou nepoužívané. Viděl jsem jen staré sloupy, že tam budou i prověšené dráty ve výšce zhruba 1,8 metru mi došlo až ve chvíli, kdy jsem do nich vrazil hlavou. No, škvarek jsem jen díky slunci, naštěstí. 

Tour zakončíme dole ve městečku v taverně. Dakos a grilované sardinky. Ano, už zase! Ale slibuji, večer si dáme šneky, místní „must have“, a ryby až zase zítra.

Úterý 15.6.2021. Sto kostelů Sfakie, část druhá

V Chora Sfakion je tolik kostelů, že nemáte v jednom dni šanci. Má to několik důvodů. Je to dost do kopce, takže se naběháte, a zdaleka ne všechny jsou na mapách a nepomáhá ani kombinace map. Jsou prostě „tajné“ kostely, které uvidíte až když dolezete na tą správná místa a podíváte se ze správného úhlu. No a pak k nim ještě musíte najít cestu. V uličkách staro-nové Sfakie to není jednoduché. Jsou tu zákoutí, kde se cesta tváří, že je konec, aby za hromadou kamení pokračovala, schůdky vtesané do boku zídky tak, že je uvidíte, až k nim dojdete. Fíkovníky hatí výhled a výhledy do kraje odvádějí pozornost.

Když jsme ve Sfakii vše plánovali, neměli jsme ještě k dispozici úžasnou Dalidakisovu knihu o zdejších kostelích (k té jsem se dostal až dávno po návratu), takže šlo skutečně o hledání kostelů podle satelitních snímků na GoogleMaps v kombinaci s mapami Anavasi, Mapy.cz a hlavně chození a nahlížení města z různých úhlů a perspektiv. Vpravdě se ukazuje, že nejlepší způsob pohybu k poznávání a prožívání je chůze, vše ostatní zkresluje. — vsuvka dopsaná při studiu Dalidakisovy knihy a dodatečné identifikaci kostelů, o jejichž zasvěcení jsme mnohdy neměli tušení.

Měli jsme naplánovanou základní trasu, která měla vést až za město na pláž, kde je mimochodem taky jeskynní kostel. Během putování jsme objevili několik dalších nezmapovaných kostelů, zvládli tavernu na kafe i tavernu výhledem a nejdražším pivem na Krétě a dakos. Vykoupali jsme se na pláži, která byla jen naše a pak těch šesti kormoránů. Ti se ale spokojili s jednou vzdálenější skalou moři, takže jsme si nikterak nekonkurovali. No a na závěr jsme ve starých ruinách města na kopci (Giorgotsi), které jsme měli již od předešlého dne za prošmejděné, našli další dva polozbořené kostely se zbytky freskové výmalby. Dája si uhnala úpal a ještě jsme trochu zmokli. Večeře se tedy nekoná. Sosám víno v posteli a usínám. Byl to ale zase krásný a bohatý den. 

Středa 16.6.2021. Kréta, jak ji asi znáte, aneb Pláž

Dneska je tak nabitý den, že to nemůžeme stihnout. Snídaně v pekárně. Kafe a med a med a med… luxusní obžerství v podobě krétských sladkostí – baklava, pomerančový koláč a hochnóbl ořechový perník přelitý čokoládou a rafinovaně zabalený do toho řeckého listového těsta, které se rozlamuje v malých šupinách a vytéká něj medový sirup. Pozorování švábů, kteří asi po tom večerním dešti vyrazili ven z úkrytů a došli až k té slečně, co s pečlivostí ikonopisce bílí schody vedlejšího domu. Pak to jen křuplo a bylo po výletě. Holt hmyzí život je krutý. 

Po snídani honem na loď na pláž Sweet water. Koupání, slunění, koupání, slunění. Oběd! Nejlepší grilované sardinky na Krétě! 

Chlebožravé ryby u taverny, které spolehlivě likvidují veškerý nedojedený bílý chléb. Chlebový prám se chvíli kolébá na hladině. Pak přijdou první ťuknutí a vzápětí voda kolem začne vařit. Do minuty není na hladině ani drobeček. 

Po obědě slunění a koupání a ježkovyvočitolikhodin… jo jo, nedá se to stihnout. Nebyl na nic čas. Dny na pláži jsou vyčerpávající. 

Dáju po zkušenostech z visuté cesty veze zpět loď, mávám jí z krásné kalderimi s rorýsi, kterou jsem si musel dát ještě jednou. V zatáčce tam nahoře potkám pár Němců. Jeden nanejvýš kolem padesátky, druhý klidně sedmdesát, šlachovitý. Nu a vysvětluje a předvádí tomu druhému jakési cviky. Nohu za krk si sice zatím nedá, ale zkouší různé balancování na jedné noze a tak podobně. Kolem létají rorýsi. Dole pod tím kolmým útesem naráží do skal moře.

“The sea gives out a secret voice — a voice that enters our heart, and moves it, and delights it.” Začátek básně Hlas moře – Voice from the sea – řeckého básníka Konstantinose Petrou Kavafise (též jako Constantine Peter Cavafy) žijícího v Alexandrii. Začátek téhle básně v řečtině napsal kdosi na betonová svodidla nad pláží Iligas už na silnici zpět do Sfakie. A já teď až doma objevuju krásu jeho poezie.

Večer po tomto veskrze v dramatu a shonu prožitém dni se jdeme rozloučit s naší oblíbenou tavernou Nikos. Kréťané si pamatují. Dája jezdí na Krétu téměř každoročně a vždycky ji v nějakém podniku, kde už byla, poznají. Tak třeba si nás u Nikose zapamatují taky. Já si je pamatovat budu. Pro tu precizní a přitom velmi přátelskou obsluhu, proto, že výborně vaří a proto, že to je rodinný podnik, jak zjišťujeme u placení. Dva bratři, otec a matka. S nacpanými břichy si dáme ještě na pokoji na balkoně trošku vína a padneme. Však ráno musíme být v sedm na autobusáku. 

Čtvrtek 17.6.2021. Loučení

Jediný bus jede ráno v sedm. Řidič bydlí nejspíš nahoře v Anopoli, páč tisícem serpentin přijíždí dolů k moři. Pozorujeme, jak se autobus vynořuje a mizí v zářezech svahu a jak nám do očí hází prasátka, když se správně natočí ve vycházejícím slunci, které ostrou linkou mezi nocí a ránem krájí hory. Ráno kouknete z okna a nahoře v kopcích uvidíte autobus, to máte ještě dobrou čtvrthodinu, než sjede dolů k moři. 

Časný odjezd má výhodu. Cestou busem uvidíte sluncem zalitou a kousky mlhy zakrytou planinu Askifou a v Chanii jste v devět. Všechno se teprve probírá a v kavárně u muzea ve starém městě servírují výbornou snídani včetně sfakianopity a k tomu výhled na ospalý starý přístav, co si teprve protírá oči. Umývají se podlahy a stoly, protože, co je mokré, to je čisté a je tu krásně.

Cílem bloumání po městě po snídani je sehnat ubrus s tradičním sfakijským vzorem, který měli ve Sfakii u Nikose. Červený základ, geometrický vzor. Další položkou je kniha o Sfakii a historii tohoto podivuhodného regionu a v neposlední řadě rozumná ikona sv. Jana Křtitele s křídly (πρόδρομος), která je dost typická pro zdejší pravoslavné kostely. Knihu seženeme na promenádě ve starém přístavu. Staroslavné knihkupectví (Pelekanakis) na hlavní ulici má totiž zavřeno. V knihkupectví, a tohle promenádní ve starém přístavu taky není špatné, na nás vypadne i kniha o horách Kréty od Lorraine Wilson. Ano, té nestorce putování po horách Kréty, která zmapovala a označila stovky kilometrů starých cest a kalderimi. Takže nakonec je z toho milý pokec s knihkupcem a dva kalendáříky jako pozornost a „koukejte přijet v říjnu nebo dubnu a stavte se!“ . 

Prodromos, jak se říká Janu Evangelistovi, je zapeklitější. A to jsem myslel, že to bude easy. V krámě s ikonami, který nám doporučila paní z umělecké čtvrti, ho nemají. Skandál, jedna z nejčastějších ikon, hned vedle Krista na ikonostasu vpravo, však je to Prodromos – předchůdce a dobrý posel, není a není. Ubrus se sfakijským vzorem je nedostatkový úplně stejně, ale zase mají nádherné koberce. 

Pauza v oblíbené kavárně u kostela, kde jedna z věží je bývalý minaret. To, když kostel byl mešitou. Sedí tu úplně stejná parta místních staříků, jako když jsme tu byli před dvěma týdny. Srkají kafe a povídají si. Mezi tím holubi a okolo túristi na těch legračních elektrokolech. Ti se ale v kavárně zastavit nestihnou. Nestíhají. Musi ještě tolik vidět a pak, na kafe chodí do taveren, které jim určí agentura, stejně jako jsme je viděli nakupovat v doporučeném obchodě. Dobrovolné placené nevolnictvi. Zatímco chudáci trikotech a přilbách spěšně fotí kostel, do kterého se nepodívají, my pijeme kávu na krétské vlně. Není kam spěchat. Vedle sedí dvě dámy. Vzrostlé do židliček. Přes opěradlo taška Adidas. Vybavím si ty nové reklamy, kde modelky zdaleka nejsou 90-60-90 a modelové jsou také spíše tatíci od telky a lahváče. No a co, hlavně, když si to užijou, ne? 

Můj oblíbený René Zuiderveld napostoval na Instagram fotku. Nahý muž s křídly sedí na záchodě. Prý je mu to fuk, praví titulek. Je mu ukradené, že ho René fotí. Myslím, že je sice ve skutečnosti rád, že ho René fotí, ale to je holt kouzlo portrétní fotografie. Model má hlavu v dlaních, tváří se jakoby trochu unaveně, zklamaně. Tak si přesně připadám, při svém hledání ikony Jana Křtitele s křídly, který mi stále uniká, přestože před tím bděl z věčnosti zlata ikonostasu nad celou naší cestou. I tam v horách, v pustině, která je mu tak blízká. 

A pak ji najdeme. Na rušné hlavní ulici. Obchod s liturgickymi předměty, devocionálie se tomu u nás někdy říká. Svíčky, lampy, kadidlo a… ikony. Jasně, není to ručně umělecky psaná ikona, ale je to krásný kompromis mezi brakem, který mi nabídla jedna paní v krámku se vším možným, a pravou psanou ikonou plnou zlata a jemné nádhery psané štětečkem a vaječnou žlutí na dřevěné desce, kterou jsem obdivoval v kramku zlatníka a starožitníka ve starém městě. Ta ale stala 900 euro a kdo ví, zda bych neměl problémy při vývozu. 

Dolezeme k Dianě na penzion u nádraží a chvíli se rozplácneme k siestě. Na dvorku v ušmudlaném vnitrobloku probíhá koncert kanárů. Držet kanára v kleci je oblíbená kratochvíle. Tady jsou minimálně tři a na rozdíl od cikád je to opravdu zpěv. A hlasitost přehluší i ulici venku. Dole na dvorku zrají banány a mučenka. Diana, nevím vlastně, jestli se Diana rooms jmenuji po ní, jen jsem si ji tak pojmenoval, zkouší, zda už pověšené bílé hotelové ručníky uschly, zatímco pod nimi se na zemi rozvaluje její tlustá a krásná mazlivá kočka. 

Zbývá poslední přebalení batohů, ještě jedno ranní vstávání, ještě jedna ranní hustá a sladká řecká káva na letišti…

Poslední? Jen pro tentokrát.