Dojmologii o brněnské jablúčkové Jenůfě už jsem jednou psal. To představení je tak dobré, že se vyplatí na něj jít opakovaně a pokaždé si najdete něco nového. A i kdyby ne nového, tak znovuprožití celého toho příběhu naděje stojí za to. Tento rok byl, a bohužel stále je, pro operu a vůbec kulturu podivný. Původně měla být v rámci festivalu Janáček Brno inscenována jiná Jenůfa. Mezinárodní. Jenže ze spoluráce se zahraničím v plánovaném rozsahu nakonec sešlo, protože ji koronavirová opatření neumožnila. Tedy ne zcela, festival sice zařadil osvědčenou jablúčkovou Jenůfu, ale do role Kostelničky se podařilo obsadit skvělou finskou pěvkyni Karitu Mattilu. Za to, jakým způsobem a s jakým úsilím se festival snaží vyrovnat s nepřízní vládních opatření, budiž pořadatelé pochváleni. Je to obdivuhodné!
A teď už k Jenůfce.
Opakovaně je snad ještě lepší.
I když v prvním dějství se mi tentokrát zdálo to dění na jevišti takové rozespalé. Připisuji to dlouhé pauze zapříčiněné koronavirem. Měl jsem místy pocit, jakoby sbor i sólisté vláli za hudbou. Třeba postava Stárka (Jiří Sulženko) byla zvláště toporná, byť dobře zazpívaná. Ale což, podzimní slunce a vůně tolika jablek a sladkost moštu může jednoho omámit.
Už v tomto dějství však excelovala Karita Mattila jako Kostelnička, přestože její vrcholné vstupy do děje teprve přijdou. Bylo jasné, že sáhnout po této představitelce nesnadné role byla dobrá volba. Už samotný, jakoby nenápadný, příchod Kostelničky do dohadů v hospodářství a divočení poloopilé chasy, nadšené z toho, že Števa unikl verbířům, vlastně vůbec nebyl nenápadný. Nemusela hlučet a přesto z té postavy vyzařoval respekt a vážnost a strhávala na sebe pozornost. Jakoby se každý ptal: “Co na to Kostelnička?”. Myslím, že přesně taková má Kostelnička být.
Druhé dějství pak rozpýlilo všechny pochyby. Bylo vynikající! Strhující, dramatické, perfektně odehrané i zazpívané, a to navzdory hendikepu představitelky Kostelničky, která byla v tomto scénickém provedení nováčkem. Není určitě vůbec jednoduché synchronizovat se, když vlastně každý hrajete/zpíváte ve své bublině (komůrce) bez kontaktu s druhými, ale celý děj musí vypadat jako symfonie pohybů a gest, protože se vlastně jedná o jednu scénu, jen rozloženou do souběžně probíhajících obrazů – světů myšlenek a pohnutek – jednotlivých aktérů. A to se povedlo! My v hledišti jsme viděli symfonii, dění v jeho roztříštěnosti i plnosti zároveň. Všichni čtyři klíčoví sólisté předvedli strhující výkony, z nichž naprosto jedinečné byly ty ženské. A to je dobře. Jenůfa je o ženách. O zkoušených a silných ženách v nerovném světě mužů a konvencí, které dopadají zvláště tvrdě právě na ženy a šněrují jejich svět do kordulek a ladné nožky šněrují do vysokých čižem. Jediný nádech a vystoupení z toho je okamžik modlitby, tam se duše osvobodí od sevřenosti a je volná. Ale jen na chvíli, obavy o dítě Jenůfku zase stáhnou zpět. Pavla Vykopalová je opět skvělá a srovnatelná s mistrovstvím Kostelničky, kterou bravurně ve všech polohách zvládla Karita Mattila.
Ani poslední dějství nenechá diváka vydechnout. Přichází odpuštění a déšť smývající hříchy, který padá na dobré i zlé, ovšem bez fanfár. Jen my si můžeme s družičkami ze svatby přát, aby všichni měli tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti, a Hospodin, aby na ně milostivě shlédl a požehnal jim.
Laco Petera Bergera byl výborný, charismatický, přesvědčivý. Richard Samek zase vytvořil velmi zdařile slabošského a vlastně povrchního Števu. Chvála tentokrát patří i sboru, který mi naopak přišel na naše poměry velmi dobrý dokonce i herecky.
Hudební nastudování Marko Ivanoviče bylo, jak již je zvykem, výborné.
Nemohu mluvit za mistra Janáčka, ale já byl s tímto provedením nadmíru spokojen a myslím, že závěrečný dlouhotrvající potlesk ve stoje byl zasloužený a patřil skutečně celému nastudování a všem účinkujícím. Kéž v něm je i naděje pro naši operu, letos tak těžce a nezaslouženě zkoušenou.
Bravi tutti!
Připojuji ještě jednu starší dojmologii z Jablúčkové Jenůfky. Publikováno 22.2.2016.
Jablúčková Jenůfka aneb Brno opět rulez.
Těžko se píše o opeře, která patří k mým nejoblíbenějším. Mívám tendenci být přehnaně kritický. Ostatně Brno to ode mne schytalo za Věc Makropulos před nějakým časem (nemyslím tu jedinečnou Carsenovu). Ovšem za Jenůfku tentokrát sklidí chválu – byla fakt jablúčková! I přes ty drobné strupy a snad nějakého toho červíčka (obsazení Aleše Voráčka do role Števy) je brněnská Jenůfa výtečná, barevná, šťavnatá, realistická, krásná!
A to jsem měl po prvním dějství dost výhrad, ale nakonec to šlo všechno stranou. Po pravdě, když jsme kupovali lístky, bylo to pro fotky z prvního dějství. Jablkovou scénu jsem si zamiloval, i když v realitě je trochu problematická tím, že mezi tou spoustou jablek se špatně chodí. Celá scéna je jednoduchá a hodně symbolická, ale symboly tu odpovídají ději, žádné znásilňování. Podzim na vsi, jablka, letní hříchy přinášejí své plody, je čas sklízet a zakusit… Zdánlivě sladký obrázek z venkova. Jenže to byste byli jako stařenka Buryjovka, která „už tak na všelicos špatně vidí“.
Druhé dějství se zmnoženými komůrkami mi trochu trvalo, protože jsem si říkal, izolovanost ano, ale oni přece všechno sdílejí, je to na vsi, pod drobnohledem. Pak mi Jirka napověděl a… Právě to je ono, všichni všechno sdílejí, ale ve svém nitru jsou osamoceni, i když spolu, přesto každý ve svém vnitřním trápení, ve svém vnitřním vesmíru. Jenže tady se to láme, postavy zrají. Jednoduchá scéna je vlastně rozprostřením nitra postav. Ukazuje jejich vězení, ze kterého vystoupí snad jen Jenůfka ve chvíli modlitby, kdy po roztěkaném přecházení vyjde z komůrky, padne na kolena a vroucně prosí Pannu Marii. Dokonalá je v tomto směru scéna Jenůfčina zoufalství, kdy hledá Števušku.
Třetí dějství se z šedivé opuštěnosti vrací do barevného společenství, nad kterým ale visí hrozba. Dramatické přiznání, finální vydanost Kostelničky pro Jenůfu, Jenůfčino odpuštění Kostelničce, Lacovo odhodlání a vlastně též vydanost – pravá spolehlivá láska. Proměna veselí a družnosti v opuštěnost, tak prostou změnou scény je fakt silná. A pak závěrečný déšť. Podle Petra Vebera (recenze z 3.10.2015) prý zbytečný kýč, podle mne dokonalý závěr. Však družičky zpívají: „Vinšujem Vám tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti…“ a Jenůfka a Laco, opuštění („Co je nám do světa, když si budeme na útěchu!“) odcházejí, ledy tají, zima odchází a déšť smývá hříchy…
Scéna je vynikající, byť jablek mohlo být méně a dveře ve druhém dějství mohly být jinak řešeny a světlo nemuselo blikat, ale to jsou opravdu jen strupy na chutném jablku. Kostýmy jsou skvěle padnoucí k celému vyznění, kvalitní, s respektem k lidovému kroji a přesto jednodušší. Orchestr pod vedením Marko Ivanoviče podává solidní a přesvědčivý výkon. V obsazení vyniká Laco Petera Bergera. Szilvia Rálik jako Kostelnička mne nakonec přesvědčila, i když v prvním dějství byla podle mne zbytečně pyšná a pozérská na úkor hrdosti a přísnosti. Maida Hundeling zvládla Jenůfku též velmi dobře. Jen Aleš Voráček jako Števa byl fakt mizerný a místy měl problém svůj part uzpívat. Tradiční problém je toporný sbor, což je zkrátka český fenomén. Tady se jej snažili trochu rozhýbat alespoň ve třetím dějství. I herectví postav má stále rezervy, ale bylo vidět snahu.
Každopádně, jak jsem psal na začátku, je to výborná inscenace, na kterou stojí za to vyrazit. Jenůfka je kus, který je stále platný a krásný právě teď (ale nejenom) do postní doby, protože ukazuje mizérii izolovanosti v propojeném světě a také dává lék a naději. Brněnské provedení tohle vyznění jen podtrhuje.