Krčmář zabil svini | předvčírem na síni.
Nadělal jitrnic dosti | masa vepřovýho pro hostí…
—- starodávná masopustní písnička
“Chci naší malé barbuše vysvětlit, co je to masopust, a nějak nevím, jak na to. Kdy a kde zase budete, že bych ji přivezla a nechala to na profících.” Napsala mi večer po taškařici v Josefově kamarádka.
Profících! Nejsme nakonec odborníci na masopust my všichni? A má masopust profíky?
Klasická definice masopustu je spojená s prastarou tradicí svátku bláznů na hranici mezi dobou vánoční a začátkem Velkého postu před Velikonocemi. Půst od masa. Dejme masu (lat. carne) vale! Odtud karneval, který je víc než jen plesovou sezónou. Jak jinak ho začít než velkou žranicí a pijatykou? Ku slávě Boží samozřejmě.
Kořeny svátku jsou samozřejmě starší. Právě bakchanálie byly takovým masopustem. Ne nadarmo se oslava Bakcha dostala do mnoha textů barokních masopustních písní. Namísto litanií ke světcům, litanie k bohu vína. “Jak víc Bakcha oslavit, než žrát, pít a vytrávit…” zpívá se opět v jedné písni z dávných časů.
No jo, co ale s výše uvedenou definicí dnes? Řeší všichni ti, co chodí na masopustní reje dnes, půst a Velikonoce nebo Vánoce, čím je jim Popeleční středa? A přesto přijdou a svět je jeden den vzhůru nohama, hlavou dolů. Snad i proto jsem se v odpovědi na kamarádčinu otázku vyhnul té encyklopedické definici. “Ptej se maškar!” je má odpověď.
Masopust roste odspoda, je špinavý blátem z rozmoklých cest, už není sněhobílý, ale popelavý, bahnitý. Sněhy tají, ledy se unořují. V masopustu není čas na to, hrát si na čisté bílé a křišťálově průhledné svaté. Svatost masopustu je zemitá a prochází žaludkem. Masopust je duchovní i tělesný. Masopust je vpravdě svobodný, pestrý a přitom jednotný. Jednotný v bláznění. Masopust nemá profesionály, není tu klér a laici. Je to rej maškar tančících za zvuků houslí, píšťal, dud a bubnů mezi svátostným Vtělením Vánoc a velikonoční zvěstí Smrti a Vzkříšení. Masopust je Život. Náš vezdejší život, tady a teď. Voní koblihami, pivem a pálenkou a taky slámou a čerstvou hlínou. Masopust je příležitostí být sám sebou, sundat masku, kterou nosíme ve všední čas, abychom zapadli do společnosti, stát se maškarou a být součástí jiného, svobodného reje. “Proč bychom se vadili, když jsme se tak sešli!” notujeme si s kapelou. V Masopustu se držíme za ruce a tančíme. Nohy šlapou v bahně, ale hlava je volná. Král je blázen a blázen je král. Masopust je malou revolucí, závanem Ducha, příležitostí. Je takový, jaký si ho uděláme. Přestože i tady se potkáváme s tradičními figurami, masopust dnešních dnů, někde obnovený, jinde nově vyrostlý a slavený, je právě skvělou příležitostí sejít se pospolu a slavit radost ze života podle svého, právě navzdory tomu, že nejen počasí nebývá zrovna nejlepší a taky s vědomím, že přijde Popeleční středa. Ta nám připomene, že prach jsme a v prach se obrátíme, ale zároveň nám dá velikonoční naději a smysl. Masopust rozumí těm našim kotrmelcům na zemi. Říká: nesuď, hledej společenství, nekoukej z povzdálí, tvoř a neboj se udělat si ze sebe legraci, protože smích osvobozuje. Staň se maškarou a tanči tanec božích bláznů.
Josefovský masopust je toho všeho dokladem. V pevnosti, místě starého řádu, kde je vše přesně naplánováno a vystavěno. V místě, které nakonec nikdy nesehrálo tu vážnou válečnou roli. V místě, kde sídlila ruská posádka, symbol vazalství této země. V místě, které dodnes slouží filmařům jako kulisa minulého, ušmudlaného, sociálně vyloučeného. Přesně tam mezi bastionem I. a IV. projde bláznivý průvod pestrobarevných maškar a na nádvoří se hraje, pije a jí. Na život!
Medvěd jezdí na kole/nekole, Smrtka buší na buben a rej zvířat, bytostí a lidí se točí a víří jako barevné sukně panímám. Pochopitelně se svolením velitele pevnosti Josefstadt a ku slávě Boží! Na kouzelném stromě jitrníku rostou jitrnice, voní tu svařák, klobásy, pění pivo, soutěží se o nejlepší koblížky a nějaký ten koblížek se občas vyšlápne i v dlažbě, to když jdete nepozorně za koňským povozem. V krbech praská oheň, lidé se předvádějí v dovednostech a zručnosti, ale zároveň neváhají vzít na sebe kostým koně a s dětmi cválat po nakreslené osmičce, zahrát si na rytíře s dřevcem pod dohledem Braunových andělů a svatých v lapidáriu, nebo jezdit na dvoulyžích. Je tu vousatá jeptiška s kníry jako maršál a cigaretou v koutku úst. Rozdává zubaté úsměvy a svaté obrázky. A co na nich je? Přece kalendář!
Dny, týdny, měsíce.
Čas. Život. Dar!
Masopust držíme | nic se nevadíme | pospolu.
Proč bychom se hádali | když jsme se tak shledali | poznovu?
V dobrém jsme se sešli | rádi jsme se našli | pospolu.
Dříve, než se rozejdem | ještě sobě připijem | poznovu.
—- starodávná masopustní písnička
