Rusalka | Theater an der Wien

“Kde jste kouzla letních nocí nad kalichy leknínů…”

Na prahu podzimu, kdy letní slunce ještě zvládne ohřát vzduch na krásných dvacet stupňů, odpolední a večerní světlo má zvláštní zlatou hebkost, ale noc už kouše zimou v předzvěsti chladných měsíců plískanic, to je ten pravý čas vypravit se do mého oblíbeného Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien) na Rusalku.

Úvodem musím přiznat, že jsem se provedením Rusalky, ač patří k mým nejoblíbenějším operám, spíše vyhýbal. Hlavně asi z obavy, že mě nastudování zklame, protože bude příliš pohádkové a málo uvěřitelné. Rusalka totiž u mnoha lidí stále vyvolává ty poetické představy – krásné šaty, měsíček nad jezerem…  – a to až do té míry, že dramatická linka příběhu se v přemíře pohádkovosti utopí.

Inu ve Vídni na tohle zapomeňte. Rusalka, a to víme už z jiných zahraničních scén, se dá udělat velmi současně a velmi syrově.

Vídeňská Rusalka má výbornou scénu! Jakýsi mírně odosobněný prostor domu snad kdesi u jezera, možná je všechna ta voda na scéně jen symbolická. Schodiště, místnost v patře, garáž a vlhký průchod kamsi, který může být cestou na volné jezero, ale také cestou do stoky plné nebezpečí. S touhle perfektně vystavěnou jednoduchou scénou zvládnete proměny mezi dějstvími bez nutnosti náročných a rušivých přestaveb. Když k tomu připojíte výborná světla, pěkně vyladěné naprosto současné kostýmy, máte základ výborné inscenace. A tou vídeňská Rusalka v režii Amélie Niermeyer bezesporu je, navzdory několika výhradám.

Důležitou roli na scéně Christiana Schmidta hraje, jak jinak, voda, rozdílnost světů, které se sice dotýkají, ale nemohou se spojit. Na počátku čistá a hravá, později pěnící vášní, která však pomíjí a je prchavá jako květiny bílé po cestě, a nakonec…  Voda zmizí. Dům zpustne, vášeň vychladne a zbudou jen suché podzimní rákosiny v promrzlém bahně zarostlého kanálu. Kde jste kouzla letních nocí? Příroda jakoby pohlcovala stále víc prostoru. Pozlátko mizí. Zůstává bloudící zavržená osamělá žena, vysmívaná, nešťastná a přece silná a připravená odpustit.

Scénu a pocity z ní výborně dotváří světelný design Reinharda Trauba v kombinaci s videem Jana Speckenbacha. Zde jsou ovšem ukryta i úskalí, protože jsou tu momenty, kdy video dělá z diváků pitomce, to když má potřebu příliš explicitně se vyjadřovat a strhávat veškerou pozornost na sebe, třeba v obrazu proměny Rusalky v člověka. Tady je videoprojekce naprosto zbytečně konkrétní a ruší linku vyprávění. Naopak ve scénách sborových, na které je Rusalka jako opera chudá, pomáhá videoprojekce k dynamice a zvládne zcela suplovat povinnou mezihru s baletem. Ovšem tady je třeba zmínit důležitý předpoklad – musíte mít výborný Arnold Schoenberg Chor, tedy sbor s výborným zvukem a hereckým projevem. Tak vytvoříte taneční párty, kterou si báječně užijete, i když víte, že kocovina druhý den bude hrozná.

Švédská sopranistka Maria Bengtsson zvládá roli Rusalky na výbornou. Je mnohotvárná, když prochází životními zvraty. Dovede být něžná a křehká, silná a plná touhy, nešťastná i milosrdná, že až vhání slzy do očí. To při konečném smíření a odpuštění. A to nemluvím jen o krásném hlase, ale i bravurním hereckém projevu.

Günther Groissböck se v roli Vodníka představuje v TaW poprvé a myslím, že jej zde určitě uslyšíme znovu, je totiž vynikající. Precizní výslovnost, výtečné herectví, nádherný zvučný bass.

Natascha Petrinsky jako Ježibaba je jízlivá  a sebevědomá. Připomíná vyžilou a přesto opečovávanou bordelmamá, s nakřáplým hlasem kuřačky a alkoholičky. Neslyšel jsem ji jinde, takže nemohu posoudit než tuhle roli, ale sem její hlas sedne a stejně jako její herecký projev úplně přesně vystihuje charakteristiku postavy.

Povedená je i Cizí kněžna v podání debutující Kate Aldrich, která si s mladičkým vášnivým a tak trochu zajíčkovským princem vyloženě pohrává a o nic jiného jí v podstatě ani nejde.

Paradoxně asi nejslabší z hlavních postav je vychvalovaný český tenorista Ladislav Elgr. Postavou je krásným princem, to bezesporu, hlasově to je však velké zklamání. V něžných partech je jeho projev krásný, vskutku něžný až snový, ovšem pak nezvládne nabrat patřičně na síle a ve velkých momentech je slabý a nepřesvědčivý. V třetím dějství mu hlas dokonce tak trochu selhal. Problematická je bohužel i zřetelnost jeho projevu. Navzdory tomu že je Čech, byla jeho čeština skoro nejslabší. Snažil jsem se být nad věcí, ale v některých momentech to vyloženě vadilo, řečová vada při zpěvu je zkrátka hendikep.

Hudební stránku čistě a precizně provedl Symfonický orchestr ORF (ORF Radio-Symphonieorchester Wien) za premiérového řízení Davida Afkhama a sklidil za to zasloužený potlesk.

Shrnuto podtrženo, výtečné a výjimečné nastudování pro současnou dobu, které představuje Rusalku jinak než jako poetickou pohádku a přesto je věrné hudebnímu odkazu Dvořákovu.

 

Theater an der Wien | Antonín Dvořák: Rusalka | 21.9.2019
režie: Amélie Niermeyer