List pátý: Piton de la Fournaise

Nevýhodou tropů je, že hory jsou bez mraků v podstatě jen ráno. A i tak jsou věnčeny závojem mraků. Vzbuzuje to až numinózní pocity, nahoře sídlí božstvo. V případě Piton de la Fournaise je to božstvo značně ohnivé a čilé, za 300 let asi 250 erupcí. Cesta nahoru začíná kolem páté ráno. Vine se pastvinami, které připomínají Evropu na jaře. Žluté pryskyřníky, zrající jahody. Jen při bližším pohledu poznáte, že stromy jsou jaksi neevropské. Pak přijde les kryptomérií a za ním už se cesta kroutí v serpentinách do sedla, kde se otevře pohled na Šmakovu poušť. Obří kráter, mnohokráte propadlý a znovu narostlý, boční krátery, lávové proudy, zvětralá láva, struska, kameny. Tou pouští jedete několik kilometrů k hlavnímu kráteru, který je uprostřed 8 kilometrové kaldery (amfiteátru)starého kráteru. Když sopka odpočívá, dá se vyjít (tříhodinová cesta pěšky) na okraj a pohledět do pekel. Nyní však sopka neodpočívá. Poslední erupce byla před týdnem, takže amfiteátr je uzavřen. Z okraje vypadá vše klidně, jen černé jazyky poslední lávy dávají tušit, že klid je jen zdánlivý