Leží v dramatické horské krajině Ekvádoru ve výšce téměř 3000 metrů. Díky tomu je druhým nejvýše položeným hlavním městem na Zemi. K tomu ještě leží na rovníku. To jsou takové ty poznatky z encyklopedií.
Horská krajina značí dramatické, prudce se zvedající zelené svahy, které končí kdesi v oblacích. A protože město leze po těchto svazích vzhůru, je taky městem v oblacích. Některé ulice šplhají v serpentinách, jiné vedou přímo jako podle pravítka. Každá křižovatka tak přináší nová panoramata.
Z letiště do města je to kus. My jsme si ovšem najali raketu. Taxikář se s naprostým klidem řítí po krásné dálnici,kterou bychom mohli závidět. Přejíždí z pruhu do pruhu, zleva, zprava. Jak rychle jedeme se nedá zjistit, protože ručička tachometru chybí.
Čím je ještě dálnice zajímavá? Po kraji vede cyklostezka, kde je pořádný provoz. Namísto odstavného pruhu tu sviští cyklisti a chodí se sem běhat. Cyklostezky pokračují i dál ve městě. Možná je Ekvádor hospodářsky rozvojový, ale musím říct, že krom Nizozemí a Německa a Rakouska jsem snad nikde neviděl tolik cyklistů, a to navzdory tomu, že víc kopcovatý terén by jeden pohledal. V neděli se vybrané části města uzavřou pro automobily a otevřou pro cyklisty. Město postaví stánky, kde se rozdává cyklistům, běžcům, ale i kolemjdoucím voda na osvěžení. Na ulicích se hraje, tančí, zpívá, prodává… Město žije a pulsuje. Na hlavním náměstí jen sedím a pozoruju tu nesmírnou pestrost tady ve středu světa, v oblacích na rovníku. Lidi jsou tu milí, usměvaví, prodavači se sice podbízejí, ale nejsou dotěrní. Můžete zde koupit cokoli. Oblíbenou různobarevnou třesoucí se želatinu, která se nejdřív srká a pak baští lžičkou, zmrzlinu nebo klobásy s pečenými brambory (salchipapas), pečené banány či kukuřici. Občas zavoní z otevřených dveří krámku čokoláda. Jinde se prodávají a spravují bicykly, tamhle zase paní prodává šťouchadlo na brambory a bublifuky, tamhle se žmoulá a nabízí prádlo, banány, opasky, limonády z barelu nemytého několik dní, boty, lízátka, tašky, noviny, žvýkačky, antény, ovladače, sluchátka…
A ulicemi proudí lidi. Tak krásní a pestří, že nevíte, kam dřív koukat. Prostě jen sedím na lavičce a žasnu.
Když je čas uniknout z ruchu světa, čekají vás v Quitu staré kostely a kláštery. Barokní nebe na zemi. Zlato věčnosti prostoupené krásou a hojností ornamentu, sochami světců s lesklými obličeji a šaty z opravdického brokátu. Asi nejznámější jsou jezovitský chrám a chrám sv. Františka. Oba jsou velkolepé. Hlavní loď jezuitského chrámu nesou na bocích sloupů proroci, kupoli v křížení pak mají na bedrech evangelisté a na hlavním oltáři trůní a kraluje Dítě. Božské, ale taky zranitelné. Netriumfuje, žehná. Městu i světu.
U Františka sedí na střeše hejno holubů a na schodech množství chudých babek prodávajících kdejakou drobnost, nebo jen žebrajících. Děti obíhají vozíčkáře, syn pomáhá staré matce do schodů. Z hrnce voní pečené brambory od ženy kousek vedle zase růže.