Lipsko. Na první pohled to není žádná krasavice. Město je docela roztahané, mezi jednotlivými částmi jsou roztodivné proluky a brownfieldy. Nechybí nepříliš vzhledná architektura druhé poloviny 20. století. Přesto jsem z města nadšen a myslím, že to je fajné místo k životu.
Historie tu promlouvá, aniž by to musel být skanzen plný turistů. I když i turistů je v centru dost, ale pořád tu zbývá prostor i pro místní.
Bydlíme u kamarádů na severním okraji města. Je to tu trochu jako u nás. Panelové sídliště, nedaleko zahrádkářská kolonie, kde si můžete od místního městského zahrádkářského svazu pronajmout za rozumnou cenu pozemek. Podmínkou je, že 50% plochy musíte využívat pro pěstování zeleniny. Stojí tu starý vodojem, který nezbourali, ale upravili na lezecký ráj. Leze se zvenčí i uvnitř.
Do centra vás snadno přepraví tramvaj nebo příměstský vlak (S-bahn). Výhodou je, že vlak v centru zajede pod zem, takže neruší. Vystoupit z úplně nové jednoduché ale elegantní stanice můžete přímo na hlavním náměstí v centru nejcentrovatějším. S vlakem dojedete samozřejmě i na letiště. Systém příměstských linek propojuje čtyři spolkové země. O víkendu můžete na vaši „lítačku“ vzít i kamaráda, případně ji půjčit, je přenosná.
Dobře, ale kvůli systému MHD asi do Lipska nepojedete, pokud tedy nejste šotouši.
Když vynechám veletrhy, co v Lipsku?
Za ty dva dny, co jsme tu pobyli, se mi Lipskem táhly dvě stuhy.
Ta první stuha je pochopitelně hudební. Lipsko, to je nejen Bach, ale i Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Wagner, Grieg a Mahler. Na vyhlášeném Bachově festivalu vystupují i čeští umělci, o kterých se ale, pro mne z nepochopitelných důvodů, dočtete v Čechách jen v odborných časopisech, případně je znají milovníci staré hudby. U nás budeme donekonečna rotovat Evu Urbanovou, případně papaláši z Hradu vytáhnou úplně nepochopitelně Hůlku, zatímco o opravdových českých hvězdách na světových pódiích se našinci skoro nedozví. Přitom taková Hanka Blažíková na Bachově festivalu zpívá pod vedením věhlasného Johna Eliota Gardinera Bachovy kantáty a sklízí úspěchy mezinárodního namlsaného publika. Holt za těmi Krušnými horami je širý svět, který vypadá trochu jinak, než se nám bařtipán snaží namluvit.
Hudební stuha prochází formou výborně udělané naučné stezky včetně hudebních ukázek celým Lipskem. Zastavuje se v kostelech i v kavárnách, kde se kávě holdovalo už dávno pradávno. Třeba kavárna Zum Arabischen Coffe Baum vaří kávu od roku 1711 a patří tak k nejstarším podnikům svého druhu v Evropě. Chodívali sem Schumann, Bach i Goethe. V Zimmermannschen Kaffeehaus zase zněla Bachova Kávová kantáta.
Tou druhou stuhou je stuha vzdoru a bojů. Roku 1813 se u Lipska střetly armády Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska s Napoleonovou armádou. Během hodin tady zahynulo na sto tisíc mužů. Oběti připomíná obří památník postavený ke stému výročí bitvy v roce 1913. Je to velmi zvláštní monumentální stavba (největší svého druhu v Evropě), které se atmosféra nedá upřít.
Neméně působivé a pro mne neznámé byly pak obrazy z nedávné historie spojené s tzv. Friedliche revolution v Německu. Pád komunistického režimu a sjednocování Německa připomíná v Lipsku stezka po stopách (nejen) roku 1989. Úplně friedlich to tedy nebylo, ale vzhledem k tomu, že se část protestů mohla kvůli vybavení zásahových jednotek na nařízení ke střelbě zvrhnout v krveprolití, to nakonec označení „mírová“ revoluce snese. Do této cesty ke svobodě patří i monumentální a uvnitř překrásný univerzitní kostel sv. Pavla, dokončený teprve v loňském roce. Je součástí univerzitního areálu prastaré univerzity v Lipsku. Je tak trochu staronový. Stával zde totiž gotický kostel, který ač přežil hrůzy 2. světové války, nepřežil řádění komunistického režimu. Z politického rozhodnutí byl tento gotický klenot roku 1968 sprostě odstřelen, spolu s několika dalšími budovami. Novostavba kostela v sobě zahrnuje několik zachráněných částí starého kostela, trvala deset let, náklady byly pochopitelně vyšší než se odhadovalo, ale výsledek je holdem čistotě, kráse. Zároveň však zůstává připomínkou komunistické zvůle a vzdoru vůči ní.
A protože do stuh se hodí vetknout i nějaké květy, neodpustím si poznámku o Lipsku svěžím, zeleném. Na náměstích tu jsou vodní prvky, což je v těchto úmorných dnech skvělé. Fontána „přetékající trpělivosti“ před Nikolaikirche je součástí instalací připomínajících rok 1989, ale jsou tu i další místa. Nu a stromy jsou další zajímavostí. Lipsko má program adopce stromů. Za příspěvek můžete adoptovat strom. Jednoduché. Město má plán rozvoje, takže si prostě vyberete místo a přispějete na novou výsadbu. Odměnou k dobrému pocitu vám bude plaketa u stromu, je tu i možnost stromem někoho připomenout. Takové město si pak může říkat Baumstarke Stadt, protože vidíte, a díky stínu v ulicích, které by jinak žhnuly v poledním letním žáru, i cítíte přínosy vzrostlé zeleně a není to jen plácání z radnice.
Tož doufám, na viděnou, Lipsko!