Balada strašlivá o tom, kterak si Kozlíček neporozuměl s lotyšským pojetím Jenůfy a kterak se uklidnil u velšského Mrtvého domu.
Ano přátelé, odešel jsem z dívadla ve druhém dějství. A to ještě z mojí milované Jenůfky. Už vím, jak se cítí tradicionalisté, když jim zneuctí Prodanku tím, že není ve správných krojích.
Ale teď vážně. Brno je hlavní město opery v Česku. Festival Janáček je neskutečnou nádherou a počinem, který si zaslouží chválu. Přesto však dovozová Jenůfka z Polska byla otřesná. Tedy přesněji, naprosto jsem se s ní nepotkal. A to začínala tak nadějně a krásně.
První dějství – vizuálně jedno z nejpůsobivějších, co jsem kdy viděl. Krojovaná nádhera někde mezi Moravou, Polskem, Ukrajinou. Oživené obrazy Joži Uprky rámované Alfonsem Muchou. Minimalismus v herectví. Spíš působivé obrazy a gesta kladené za sebe. To mi připadalo jako skvělé čtení Janáčkovy řeči. K tomu schématický ženský balet pevně zarámovaný. Jakoby ukazoval škatulkování: pokud žena přijme svou roli ve společnosti, pak je vše v pořádku, jen běda, když vybočí z rámu. Perfektní stylizace obžaloby společenských konvencí, které vedou k tragédii, k selháním, zoufalství…
Bohužel pěvecké výkony byly dost nevýrazné. Snad se soubor teprve rozezpívával. Za zmínku stojí snad jen Laco (Titusz Tóbisz) a Kostelnička (Eliška Weissová). Co bylo asi nejhorší, byl výkon orchestru. Dirigent Gabriel Chmura jej vedl skutečně velmi chmurně. Dynamika a emocionálnost Janáčka mu byly zcela cizí a hudebně tak celé provedení vyznělo ploše, bez spádu, nálady, výrazu. Pořád mi ale sedlo to vizuální pojetí, právě včetně oné zmíněné schematičnosti. Snad jedna výtka, a to ke stylizaci Kostelničky do “bohaté hanácké selky”. Namísto zdůraznění kontrastu morálně silné, přísné a výrazné ženy, která budí úctu i bázeň zároveň, možná právě proto, že překračuje společenský rámec ženě vymezený, tu máme prostě jen bohatou selku, která prudí.
V druhém dějství je mi však konejšivá vizuální složka odebrána. Režisér brutálně aktualizuje. Jsme v podivné domácnosti, kdesi na okraji společnosti, možná v druhé polovině 20. století, možná nyní. Plesnivá lednička, plynový sporák, zablešená rozvrzaná postel. Jenůfa vyžilá, ztrápená. Kostelnička připomíná spíš bordelmamá.
Nevím proč, nevím kam tím režisér směřuje. V rozhovoru říká, že v Jenůfě nevidí sociální drama, možná proto. Já v Jenůfě sociální drama vidím. Vidím tam obžalobu společenských konvencí, které ženou člověka do neštěstí, které, slovy Kostelničky, místo jednoho života utrápí životy dva. Není to o maskách v životě, o tom. že na jednu stranu se stavíme ctnostní a na druhou máme doma zablešené slamníky a kostlivce ve skříni. Je to o tom, proč strkáme děti pod led, proč oskrakizujeme ty, kteří vybočují, proč se bojíme jinakosti, je to o odpuštění a vykoupení skrze sílu člověka tomu navzdory.
Bohužel v druhém dějství se cesty režisérovy a cesty moje nutně rozcházejí. Jeho brutálně kontrastní pojetí mi připadá samoúčelné a hrubé a když připočtu tu mizernou hru orchestru, nevidím důvod setrvávat a trápit se… Původně bruselská inscenace lotyšského režiséra Alvise Hermanise představená v Brně souborem Velkého divadla z Poznaně, tak běží zcela mimo mne a já se těším, až se zase někdy s chutí zakousnu do jablůčkové Jenůfky z Brna (režie: Martin Glaser, hudební nastudování: Marko Ivanovič).
Inu v neděli je čas spravit si náladu v Mrtvém domě. No, náladu. Tenhle kus po pravdě nemám moc rád. Proč? Protože ubíjí. Je o svobodě, ale skoro ji nepostřehnete. Spíš údery do kotlů v orchestru vás zatloukají do země a chřestění řetězů zlověstně zní na pozadí, jako předzvěst věčného pekla carského lágru, který, jak píše třeba Radzinskij, byl přesto ve srovnání s těmi pozdějšími lágry v podstatě rekreací. Ale pozor, Z mrtvého domu je vynikající opera, silná, expresivní, řezavá do masa, nešetří… A v podání Velšské národní opery pod taktovkou Tomáše Hanuse je to čirá krása (jaký kontrast s provedením Jenůfy!). Mrazivá, ale krása.
Pojetí je velmi realistické, nesnaží se aktualizovat a přesto si uchovává sílu i poselství pro dnešní čas. Velkým nezvykem je snad nastudování díla v angličtině. Možná tím může někdy utrpět Janáčkův cit pro mluvu v hudbě. Trochu se tím smazává nádhera originálu, který je minimalistický, velmi slangový, využívající nářečí a četná upravená slova z ruštiny. Ovšem přiznávám, že některá slova jsou mi tak cizí, že právě v angličtině porozumím textu lépe. I to je jedna z věcí, kterou obhajuje režisér Pountney použití angličtiny, a jeho obhajobu považuji v kontextu celého večera za přesvědčivou.
Vynikající jsou scény ze života v lágru, které dokonale korespondují s hudební řečí Janáčkovy partitury, skvělá a vtipná je pantomima. Ten kontrast mezi zábavou vězňů a kamennými strnulými tvářemi dozorců, popa a milosrdných žen, kde jen holčička v bílých šatech, dosud nevinná, nespoutaná konvencemi, zvědavě přihlíží hře o mlynářce, je přesný, výmluvný, umocněný dvojí rovinou scény. Zatímco vězni jsou dole v hlíně a rozkladu, přesto snad s jiskrou naděje a radosti v očích, smetánka s dobrým pocitem, že učinila dobrý skutek milosrdenství, sedí netečně za stolem a nezúčastněně, téměř strojově, si připíjí vínem. A orel-car nakonec letí ke svobodě. Jenže paradoxně právě ten pták je tu ve vězení. Přestože v dobré péči sokolníků, má daleko k orlu-carovi, který krouží nad ruskou tajgou a pohořími. A tak to mám s celou touhle operou. Navzdory jiskřičkám v očích, navzdory závanu z orlích perutí mi zbývá dusot nohou v prachu a chřestění řetězů. Koloběh marnosti a bídy.
Přesto však volám BRAVO!
FESTIVAL JANÁČEK BRNO 2018
Její pastorkyňa/Jenůfa
Dirigent: Gabriel Chmura
Režie Alvis Hermanis
Scéna: Alvis Hermanis
Kostýmy Anna Watkins
Choreografie: Alla Sigalova
Světelný design: Gleb Filshtinsky
Projekce: Ineta Sipunova
Sbormistr: Mariusz Otto
Z mrtvého domu
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: David Pountney
Asistent režie: Caroline Clegg
Scéna: Maria Bjornson
Kostýmy: Maria Bjornson
Světelný design: Chris Ellis