Přijmi, pane, korunu tu prostou,
kéž ti zlaté klasy vždycky rostou,
mocný Bůh tě vlídnou rukou chrání,
by co seješ, vzešlo v požehnání!
Leo Stein a Oskar Nedbal | Polská krev
Dožínky!
Pamatuju si je z Jihlavy z dětství.
Ne z venkova. Z města. Z amfiteátru. Zvláštní, že?
Nevím, zda tam bývali pionýři a prapory družby zda vlály.
Pamatuju si folklórní soubory, jak tančí. Barevné kroje a snad i květy a klasy ve vlasech.
Dnes se dožínky do našich měst zase vrací. Snad je to touha zase se přiblížit zpátky zemi, která se nám v tom spěchu nějak vzdálila a kterou projektanti úspěchů a trvalého růstu změnili ve výrobní prostředek. Zapomněli, že země patří Bohu. Formou dožínek je jistě i Země živitelka. A věřím, že tam mnozí najdou svou oslavu země a jejích darů. A nemusí ji brát zrovna jen jako výrobní prostředek, i když jezdí traktorem a nechodí bosi a nežnou srpem jako na plátnech krajinářů.
Já jsem si své dožínky také našel.
V neděli jsme pořádali sousedský piknik. Přátelé přišli s krásnou myšlenkou zapojit náš spolek do série uličních slavností Zažít město jinak. V Soběslavi premiéra. Na radnici spráskli ruce v předtuše volební agitace. Zdálo se to tak jasné. Kandidují a my přece máme příští týden městskou slávu. Ano, v některých hlavách stále zuří boje malých revolucí a kontrarevolucí. A přitom šlo opravdu o setkání, což nakonec všichni pochopili. Snad podzimní vítr ze strnišť ochladil horké hlavy.
I sešli jsme se. Vytáhly se židle, pestré deky pokryly žlutavou trávu pod stromy na Promenádě. Na provizorních stolcích se prostřelo a nanosily se pokrmy. Dary zahrad a kuchyní. Koláče, housky, exotika Itálie a Španělska v podobě focaccii a tortill. Švestky, pod jejichž úrodou se letos lámou stromy, jablka, ořechy, po rozlousknutí kamenem ještě šťavnaté. Zavoněl čočkový dhal, káva, čaj.
A lidé se skutečně přišli. Někteří šli jen tak kolem a zastavili se, protože při pohledu na všechny ty dobroty neodolali.
Hrálo se divadlo. Loutkové. Ale loutky ukázaly, že nejsou žádná dřeva. Hadí žena předvedla most i stání na jedné ruce, za tanečních rytmů se natřásala černá tanečnice a stepařské číslo na závěr si střihnul dřevěný tanečník s tím opravdovým až z Kuby.
Mezi tím běhaly děti. Ty z nich, pro které je buchta svátek, chodily sem a tam a snášely si plné tácky dobrot. I na doma si zabalily do ubrousku. Sklizeň je jednou v roce a k ní patří i milostivé léto. Země je koneckonců Hospodinova a on myslí i na potřebné.
Do toho svítilo krásné podzimní slunce. Večer jako požár, který zapaluje celou krajinu oranžovou září.
A mě pak doma u sklenky vína došlo, že ten piknik byly dožínky. Nebyly to vzdorodožínky. Ty lepší dožínky, než jiné. Byly to prostě moje dožínky, ze kterých mi bylo dáno se radovat.
A já za ně děkuju!
Zatím ona v plášti zrajícího žita,
neučesaná a neumytá, podle zvyku venkovanů prostých
spěchá k potoku, v němž zrána voda zebe.
V prstech drží vítr jako hřeben
a pročesává svoje dlouhé vlasy.
…
Nepoznali ji, když pospíchali kolem,
viděli jen svoje lučiny a pole
a u potoka vesničanku.
Miloslav Bureš a Bohuslav Martinů | Legenda z dýmu bramborové nati