Na Kili nepolezeme, ale můžeme se podívat alespoň na jeho úpatí. Vesnice Marangu leží těsně při hranici NP Kilimanjaro. Domečky rozsypané podél cesty v hluboce zaříznutých údolích. Hlavní plodiny jsou zde banán a káva. Banánovníky poskytují kávovníku potřebný stín. Mezi tím mango, avokádo a drobná políčka kukuřice. Po svazích jsou rozvedeny zavlažovací stružky a kanály, podél kterých vedou cestičky. Pohádka.
Jdeme s průvodcem ke zdejšímu vodopádu, který už padá z NP. Už zdáli slyšíme pištění a vřískot. „Pitomí turisti, musí dělat takový kravál,“ říkám si. Pak se otevře pohled na vodopád vysoký několik desítek metrů, možná víc. Dole v jezírku se cachtají děti ze školních výletů z okolních vesnic, několik dam v barevných šatech s květy a vzory a jedna řádová sestra. Některým se houpají na krku křížky, některá děvčata mají zahalené hlavy šátkem. Všichni pospolu blbnou a radují se pod vodopádem z hory bohů.
Od vodopádu jdeme ochutnat místní banánové „pivo“. Kvašený nápoj z banánů a prosa. Vzhledem k tomu, že můj zažívací trakt se ještě úplně nevzpamatoval z Keni, ochutnám jen trochu. Je to teda… Místní toho prý vypijí značné množství. Upřímně, vypadají na to. Opilecky se na nás zubí. Průvodce nám ještě nezapomene nabídnout kávu, kterou údajně ručně sbírá a připravuje jeho rodina. Pohádka? Pochopitelně.
Zelené kořeny hory nejsou ukotveny v ráji, ale v zemědělské krajině. Je to tu asi tak stejně rajské jako krajina Rakouska. Vážně. Stejně tak ochutnávka piva je jako vzít turisty z Afriky k nám do pivnice U Hlásky na pivo. Oba zážitky jsou vlastně autentické. Nic z toho nesnižuje kvalitu místa, naopak. Jen je třeba nemít růžové brýle.
A zazvonil zvonec a jedeme do Arushi.