Část první: Pečerská lávra
To není prostě jen klášter, to je duchovní město. Dva okrsky, Horní a Dolní Lávra, mají navíc ještě nadzemní, podzemní a vlastně i nebeskou část. V dolním okrsku jsou dva podzemní labyrinty svatyní a pohřebišť, tzv. jeskyně. Jako buddhisté krouží kolem svatyně a roztáčejí modlitební mlýnky, zde věřící procházejí se svíčkami úzkými chodbičkami, které tu někdy od 12. století dlabali mniši, líbají ikony a rakve s ostatky desítek svatých. Šoupání nohou, šustění šátků, vůně oleje z lamp věčného světla. Modlitby, znamení kříže. Ve skalních kaplích pak věřící klečící nebo ležící před nejsvětějšími ikonami a největšími světci. Připomíná mi to ikony Sestoupení Krista do pekel. Někteří svatí mají již natažené drobounké vyschlé ruce a čekají na vzkříšení těla. Svět živých a mrtvých je propojen světlem víry, jazykem modlitby.
Nadzemní areál pak skýtá osvěžení v podobě několika posvátných pramenů v Dolní Lávře a bezpočet chrámů v dolním i horním areálu. Tady svatí již promlouvají ze zlaté záře věčnosti, oslavení, shromáždění kolem Vševládného v šumu perutí cherubů a serafů.
Výmalba chrámů je různého stáří, zpravidla barokní, ale také secesní v tlumených temných tónech s jednoduchou květinovou zdobností. Zlaté ikonostasy propojují nebe a zemi nejen horizontálně, ale také vertikálně, to když se vrchol téměř ztrácí v kupoli, kde kříž přechází v tvář žehnajícího Krista Vševládného.
A nebeský areál? To je nejvyšší zvonice, která skýtá výhled do kraje a na zlaté střechy chrámů a která zní hudbou zvonkohry. Je to největší hudební nástroj. Zvonky i velké zvony jsou propojeny důmyslným systémem kladek a lan a hraje se ne ně jako na varhany. Rukama i nohama. Ruce rozeznívají menší zvonky, šlapáním na dřevěné pedály se pak rozhoupou srdce velkých zvonů.
Mezi těmito třemi sférami procházejí řetězy poutníků, mnichů a sem tam nějaký turista. Jsou tu obchody s liturgickými předměty od křížků přes knihy, ikony tištěné i psané z provenience řecké, ruské i ukrajinské, až po velké kříže, lustry, korouhve a dokonce i zlacené cibulové báně na menší kaple a chrámy. Jsou tu jídelny pro poutníky i občerstvení. Je to svět ohrazený od zbytku města, přesto však prostupný a dostupný.
Část druhá: Matka vlast
Je zvláštní pocit procházet památníkem druhé světové války při mé chatrné znalosti dějin Ukrajiny a při vědomí toho, co se stále děje na Krymu.
Památník vyvolává velmi smíšené pocity. Hrdost i radost, zároveň pocit jakési bezútěšnosti z instalované přehlídky zbraní, tanků a jiných bojových vozítek. Jistě zajímavé pro milovníky military.
Jeden z tanků je natřený žlutomodře v barvách Ukrajiny, proti němu tři jiné tanky. Na tancích lezou děti, protože památník je oblíbeným místem pro vycházky.
V brutalistním monumentu se pod příkrovem betonu, pod vyhaslým ohněm za oběti, tísní skupina soch představující civilisty, bosé nohy, tváře plné strachu. Naproti nim žena s odhodlaným výrazem podává náboj do granátometu nebo něčeho takového svalnatým neméně odhodlaným mužům se zbraněmi, bodáky namířené ven, kamsi k nepříteli. Nad tím vším obří socha Matky vlasti pozvedá meč a štít.
Z blízkého parku se ozývá falešný zvuk trubky, na níž se kdosi urputně snaží zahrát melodii. Přes stromy je vidět zlaté kupole Pečerské lávry, dole pod kopcem obrovský Dněpr a za ním nekonečná sídliště.
Je půl páté. Zvonice v lávře se rozezněla. Kdesi nahoře v lanoví, ukrytý jako černý pavouk, snová zvoník melodii. Jemné vysoké hlasy menších zvonků, hluboký hlas velkého zvonu. Přidává se vedlejší chrám. Matka vlast nehne ani brvou a hledí kamsi za Dněpr.
Část třetí: Majdan
Srdce Kyjeva. Trochu zvláštní náměstí s podivnou směsicí architektury přepůlené magistrálou známého bulváru Kresčatik. Naposledy je celé podkopali a postavili dole obchodní centrum, které bizarními prosklenými kopulemi a průhledy, které vypadají jako kryty plaveckého bazénu, tak trochu kazí celý dojem. V horní polovině hotel Ukrajina, pod ním skleněné akvárium podzemního obchoďáku. Vítězný sloup nezávislosti. Fontány v nichž skotačí polonahé děti. Mezi tím se producírují obří figurky mimoňů a plyšových zvířat. Způsob jak pobavit a utržit nějakou tu hřivnu.
Ostrý řez šestiproudého bulváru hučícího provozem drahých velkých aut, ale i prdlajících šrotů, hlučných motorek a sebevražedných cyklistů.
U vstupu do podchodu sedí zebra. Hlava je na boku a z pruhovaného kostýmu vykukuje poďobaný obličej mladíka. Chvatně potahuje cigaretu než zase jako zebra vyrazí mezi lidi.
Na druhé straně bulváru tribuna, kde právě jedna z žen, která přišla o syna v bojích o Krym přednáší s pláčem a patosem báseň. „Sláva Ukrajině!“ zvolá na konci.
Skupinka drsných mladíků mi dá leták. „Mobilizace!“
Vedle nás si sedne kyjevský stařík. Na nohou sandály, ošoupané tepláky. Rodinka s dětmi. Balónky a cukrová vata. Jedno selfie s fotánou a archandělem Michaelem v pozadí.
Na trávníku leží dva totálně opilí muži, kolem odpadky a prázdné láhve.
Krásně oblečená hezká slečna s telefonem ladícím k botám, šátku i pásku si s někým píše.
Opodál usedne starší dáma v podivných záclonových šatech s komlikovaným účesem a výrazným líčením.
„Sláva Ukrajině!“ končí svou řeč další na pódiu.
Projde skupina turistů.
Fontána znovu vystříkne proud vody a v tisících kapek se ve slunci zrcadlí celý svět.
Intermezzo: Svatá Sofie a svatý Michael
Starý Kyjev má několik pokladů. Nejblíže Majdanu jsou katedrála sv. Sofie a chrám sv. Michaela.
Už je pozdě takže stihneme jen zvonici a závěr liturgie, která ovšem prolamuje naši časnost do věčnosti.
A pak slunce, které se leskne ve zlatu střech obou chrámů.
Část čtvrtá: Jiná tvář Kresčatiku
Vracíme se od sv. Michaela dolů z kopce zpět na Majdan.
Ostří šestiproudého bulváru zmizelo. Z pódia nezní smutné ani bojovné projevy, ale hudba. Místo aut proudí Kresčatikem lidé. Je víkend. Bulvár se večer uzavírá pro auta. Ano, tady na tom „zaostalém východě“ se ta magistrála jednoduše zavře. Tedy vlastně otevře. Lidem!
Skotačí tu děti, na asfaltu rozbalí své umění pouliční komedianti, buskeři, prodejci cukrové vaty. Lidé korzují šesti jízdními pruhy a chodníky. Okolní restaurace zní hlaholem. Posedává se na lavičkách, obrubnících, schodištích. Pije se výborná káva, kterou lze koupit v početných malých stáncích nebo přívesech. Zavoní vafle. Sem tam projede cyklista, někdo na koloběžce. Potkávají se tu přátelé, rodiny, staří i mladí. Tady hraje rodinná kapela, tamhle se tančí, jinde zase jen tak popíjí nebo tlachá s přáteli.
Atmosféra je opojná, nakažlivá. Nádherný závěr dne.
