A je tu ráno. Hladina v řece klesá. I Elrond už dostal rozum a zavřel hnědáky do stáje. Saalach má konečně zase barvu ledovcové horské řeky, modrosivou. Jen naplavené klády chycené mezi balvany u břehu asi dva metry nad stávající hladinou dávají tušit, že ještě nedávno se tu hnalo divoké bouřící stádo.
Dnes zůstaneme v Loferu.
Loferer Steinberge.
Zdola vypadají poměrně nevinně. Nahoře je to ale samá ferrata. Jedna z nejpopulárnějších lezeckých oblastí regionu. My se ale takových věci dopouštět nebudeme. V plánu je okruh přes kamenné moře kolem horské chaty, která mate svým názvem. Proč? Inu je pojmenována po německém drážním úředníkovi, předsedovi zdejší sekce Alpenvereinu Josefu Schmidtovi šlechtici ze Zabierowa, tedy po německu „von Schmidt-Zabierow“. Když lezete na chatu a na šipkách je pořád „von“ místo „zu“ nebo „nach“ , je to trochu zmatečné. Tyhle slovní hrátky začátečníků v jazyce.
Chatu postavili koncem 19. století. Víte, na chození po horách mne vždycky fascinuje ta věc s upravenými cestami a značením. My funíme a hekáme, potíme se, ale co ti, kteří tu cestu prošlapávali, hledali, značili, budovali chaty, vrtali skoby, připevňovali žebříky a lana kdesi nahoře ve 2000 metrech. To jsou praví hrdinové!
Stoupáme dusným, vlhkým a lepivým lesem, který je ovšem krásný!Občas se otevřou mezi stromy výhledy dolů do údolí směrem k Loferu.
Cesta na chatu páně von Schmidt-Zabierow ve výšce 1966 je poměrně komfortní. Vyfuněli jsme to za nějaké dvě a půl hodiny, jestli se nepletu. Dole se jde lesem, který díky těm dešťům a teplotám posledních dní připomíná spíš tropický prales. Je upocený, vlhký, doslova se na vás lepí. Nad hranicí lesa v pásmu horských luk už pofukuje. Šťavnatý zelený koberec trav a ostřic je bohatě vyšívaný růžovou rododendronů, žlutou úročníků, jestřábníků a všelikých rozácek, modrou hořců, lilie, kýchavice, upolíny, hořečky, malé silenky… do toho výhledy do údolí a hlava se točí. I v bílém skalním vápencovém masivu je spousta květů. V závrtech a rýhách jsou drobné u větší zahrádky. Do toho na chráněných místech sněhová pole a hluboké jámy vyplněné sněhem jako pivovarské ledárny. Kdepak je ta chata, jistě za támhle tou hranou… obvyklá horská hra. Za skálou je další skála, za morénou moréna, za balvaništěm další balvany… a až tam, tam nahoře za sněhovým polem a skalkou plnou modrých hořců je chata.
Prameniště jsou porostlá havezí, pryskyřníky a upolíny.
Kuklík potoční (Geum rivale)
Zahrádky kýchavice, kakostů a pomněnek.Jeden ze symbolů Alp, hořec Clusiův (Gentiana clusii).
Když říkám, že jsme to lezli přes dvě hoďky, tak tahle cesta se i běhá. Ti nejlepší muži to dají za 40 minut, ženy pak za 50 minut.
Chata von Schmidt-Zabierow patří Alpenvereinu. Skvěle, jak jinak, tu vaří. Těstoviny s hříbkovou omáčkou zdobené parmazánem s čerstvým salátkem z několika druhů listového salátu (žádné zelíčko a rajče), brambory sypané petrželkou…Obsluha je, jak jinak, milá a příjemná. Jede se na solární energii a odpadky se nosí dolů! Když jste si jídlo vynesli nahoru, jistě zvládnete zbytky odnést dolů. Že to nechcete matlat v batohu? Řekněte si o pytlík! Alpenverein myslí i na tyto typy výmluv. Chráníme váš batoh i citlivou horskou přírodu.
Chata je základnou lezců, kteří vyrážejí na okolní bizarní skály. Mně to stačí vidět na obrázku. Půjdeme přes obrovské škrapové pole, přelezeme hřebínek a vedlejším údolím slezeme dolů do Maria Kirchental a pak přes kopeček k autu. Takový je plán.
Výhled z von Schmidt-Zabierow Hütte do údolí k Loferu.
a tohle jsou ferratové terény nad chatou.
Opouštíme chatu a jdeme vstříc vápencovému terénu plnému zářezů, jam a sněhových polí.
Přes bílý vápenec se leze dobře, navzdory tomu, že se zatáhlo. Mrak se zachytil na Mitterhornu (2506 m n. m.) a natrhl se. Prší. Vytáhnu pláštěnku. Ovšem lezte nahoru a dolů po těch ostrých hranách. Naštěstí déšť ustal, v pláštěnce bych daleko nedolezl. Občas se ještě vrátí krátká přeháňka, ale to už je jen na bundu a futrál na batoh. Přejdeme velké sněhové pole, které teče dolů po suti a už se leze nahoru do sedla. Dojdeme jednu rodinku. Češi. Máma, táta a tři dcery ve věku řekněme od 7 do 15 let. Viky, té nejmladší to zase tak nejde. Holt má krátké nohy, takže je to pro ni těžší. Přesto jí odvaha nechybí. Zato Veronika je jedna z těch, která by jistě dala Lofer-von Schmidt-Zabierow Hütte za těch 50 minut. Ne, dala by to za 30. Znáte ty dokumenty BBC o kozorožcích? Tak nějak tak v pohodě jde Veronika. Má jednu hůlku a hopká si to po kamenech a skalách. V jejím modrorůžovém oblečení ji snadno vidíte, jak vám uniká a můžete blednout závistí, když vám zrovna noha ujíždí po suti a koleno a kotníky jako gyroskopy krouží do všemožných stran, zatímco vy bezradně máváte hůlkama kolem sebe a snažíte se zabránit pádu.
Jedno z početných sněhových polí.
Krajina vypadá dramaticky. Pomáhá tomu i počasí.Když si fotku zvětšíte, uvidíte, že sněhové pole právě přechází naše rodinka. Cesta vychází z pravého dolního rohu a je snadno sledovatelná přes celý snímek. Od sněhového pole pak pokračuje mírně nahoru doleva.V sedle je rozcestí. Fajnšmekři s lezeckou výbavou mohou lézt na Ochsenhorn nahoru do mraků.Další sněhové pole. Veronika navrhovala, že by se dalo sjet na bobech.Jen to dole ubrzdit.Krev země je na vápenci žlutá a fialová.Silenkové truhlíky (Silene acaulis).Pohled zpátky. Přišli jsme z toho sedla zhruba uprostřed. Vlevo v mraku Ochsenhorn (2511 m n.m.) nejvyšší hora skupiny Loferer Steinberge.
Dojdeme ji až u bivaku na rozhraní suťového svahu a horských luk nad modřínovým lesem. Bivak je krásně zařízený. Kamínka, nádobí, dřevo, lékarnička, lana, matrace a sklopné postele. Něco jídla, láhev silného rumu. Vzpomenu si na tzv. bivaky na Šumavě. Spousta cedulí a pak je tam vyhrazené místo na louce – tady můžete nouzově… co? umřít? V bouřce, v dešti?
Výhled do Maria Kirchental. Poutní kostel je vidět zhruba uprostřed v dolní třetině snímku. Bohužel nás od něj dělí ještě několik set výškových metrů a „Ryhopský prales“ na suti.
Jen se paste ovečky, pěkně zvoňte zvonečky… Netuším, jak sem ty ovce dostávají. Vrtulníkem? Vzpomínám si na kapitoly z Thordarsonovy knihy Kameny mluví. Islanďané z jeho rodné vsi tam nejprve pozorují a poté zachraňují ovci, která vylezla na sklaní římsu. Celá operace trvá několik dní.
Osvěžení před vstupem do zeleného šera Ryhopu…
Od bivaku přes louku s pasoucími se ovcemi. Bílorůžový kýč. Už jen Heidi chybí. Bílá jehňátka v růžově kvetoucích pěnišnících. Na pozadí hor. Modřínový háj staletých stromů nám zamotá hlavu. Je tu tak krásně, že si ani nevšimneme, že už nejsme v háji, ale v háji. Les zahoustnul, modříny nahradily smrky a javory. Vlhký suťový les na vápenci po dešti. Kloužou kořeny, kloužou kameny, nohy se boří do vrstvy mokrého listí a černé hlíny. Kapradí maskuje zrádné prohlubně a další kluzké kořeny. Jelení jazyk trčící z děr mezi kameny. Les se nám směje. A celé to divadlo má sklon 90°. No dobře, 90° ne, to je kolmé, a kolmé to není, takže opravuji: má to sklon 85°. A je to Ryhop. Znáte Holdstocka? Takhle nějak to tam musí vypadat. Stezka už nevypadá jako ona Schärdingersteig číslo 613 značená červenobíle. Stezka už je jen tušená. Zda ji prošlapali lidé, zvířata, mytága… kdo ví. Klikatí se. Klouže dolů po kořenech, uhýbá mezi kapradí, podlézá vývraty. Kdy jsme viděli poslední značku? Rokle padá ještě strměji, už se tudy nedá jít ani klouzat, jen padat. Ulepení potem se plazíme zase nahoru, hledat poslední značku. Někde jsme museli špatně sejít. Konečně. Na mechem obrostlém balvanu je sotva znatelná červená značka. Být v opravdovém Ryhopu, řekl bych krev, ale tady naštěstí vím, že je to značení. Nejspíš ho tu dělali ještě na tom konci 19. století. Teď už ho neztratíme. Navzdory našemu plánu a představě mapy cesta vede poněkud jinak a vyplivne nás z lesa nějakých 500 za poutním kostelem Maria Kirchental. Námi zamýšlený přechod hřebínku je tu najednou značen černě, s časovým údajem 2,5 hodiny a poznámkou „pouze pro zdatné a bez závratí“. Tak to ani náhodou. Po Ryhopu už moje nohy protestují. Další výstup a sestup šíleným lesem, kde před námi šel naposled Josef von Schmidt-Zabierow, když nahoře roku 1899 stavěl chatu, bych nedal. A vůbec, pojďme do kostela poděkovat, že jsme přežili.
V 17. století tu zbudovali malou lesní kapli s obrazem Panny Marie s Ježíškem. Děťátko má v ruce nikoli jablíčko nebo sladkou hruštičku, ale stehlíka. To znáte třeba i u nás – Panna Maria z Veveří. Odkazuje se tu na Lukáše 12,24. „Oč větší cenu máte vy než ptáci!“ Stehlík je symbolem Krista a celého Stvoření o které se stará.
Kaple postupně přerostla ve velký kostel, kde se každoročně konají poutě. Je to jedno z velmi oblíbených míst v Salzbursku, ale i sousedním Bavorsku. O vděčnosti poutníků, síle víry a modlitby svědčí ohromné množství votivních obrazů a svící. Obrazy pokrývají celou stěnu za hlavním oltářem, ale i další stěny kostela.
Maria Kirchental – poutní kostel v Alpách, přesně takhle si to všichni představujeme.
Sbírky votivních obrazů věnovaných poutníky. Síla víry a modlitby.
Sbírka svící. Jak vidno, poutníci sem přicházejí i z nedalekého Bavorska.
Obrazů jsou desítky, možná stovky. Za 300 let je tohle místo plné drobných lidských příběhů vděčnosti a proseb. Víra, naděje a láska.
Od kostela už je to po komfortní cestě necelá hodina a půl do cíle. V Rakousích a Německu se totiž nemyslí jen na horaly, ale i na lidi, kteří třeba do hor nevylezou nebo nevyběhnou a přesto chtějí trávit čas v přírodě. V okolí městeček jsou tu zpevněné vycházkové chodníky, značené okruhy různé obtížnosti doplněné lavičkami. U potoka, kde parkujeme je pak udělané krásné koupadlo s Kneippovým chodníkem. Po dnešní túře je to nádhera. Nohy se po dvou dnech konečně dočkaly zasloužené úlevy v chladivé lázni.
