Tak nějak bych mohl rádoby vtipně začít dojmologii na tu Věc.
Věc Makropulos.
Tato skvělá Janáčkova opera je nedílnou součástí neméně skvělého Festivalu Janáček snad každé dva roky a pokaždé v jiné produkci. Letos Brno dovezlo dva roky starou produkci z berlínské Státní opery (Staatsoper Unter den Linden).
Těšil jsem se na tuto „mou operu z nejmilejších” převelice i proto, že jsem viděl právě před dvěma roky (v únoru 2022) tuhle produkci přímo v Berlíně a byl jsem uchvácen. Tehdy jsem jen na facebooku vykřikl: „TO BYL JANÁČEK! Sir Simon Rattle v Berlíně potvrdil, že Janáčkovi rozumí. Věc Makropulos Unter den Linden. Bravi tutti.”
Betlém je místem lidské blízkosti, je to jakési doma. Když se betlémy po zákazu Josefa II. přesunuly z kostelů do domácností měšťanů, nastal ten pravý boom betlémářství. A protože ve stavbě betléma je kus kumštu a krásy, chtěli se lidé o tu radost dělit s druhými.
Začalo se chodit po betlémech.
Zvu vás tedy k nám domů na ty své.
Uvidíte betlémy z Orlickoústecka, Znojma, Třebíče, Beskyd, ale i z jihočeského Lodhéřova nebo až ze vzdáleného Liptova pod Tatrami.
Pravda, nejsou to rozsáhlé betlémy, které vyplňují půl místnosti a omezují chod domácnosti. Jsou to menší betlémy, které se tak akorát hodí do současných bytů a nebo třeba do průjezdu. To když se jich sejde víc. A věřte, že těch našich betlémů je obrovské množství. Česko je totiž betlémářskou velmocí.
Jak k nám?
Výstavu najdete na adrese 28. října 269/19 v Soběslavi. Je to kousek od nádraží, cestou po modré a žluté turistické značce do centra města. Dům poznáte snadno, nad vraty nám svítí hvězda. Stačí zazvonit.
Kdy?
Po celý advent a Vánoce až do Hromnic.
2.12.2024-2.2.2025
Protože nejsme muzeum, je otevírací doba nepravidelná. Někdo zkrátka musí být doma. Zkuste jednoduše zazvonit a třeba budete mít štěstí.
Je dost pravděpodobné, že mezi 10. a 18. hodinou vám někdo otevře.
Pokud chcete mít jistotu a něco se o betlémech i dozvědět, zavolejte a domluvte si návštěvu. Telefon je 724 327 667.
Vysočina je jednou z významných betlémářských oblastí. Třebíčsko pak zaujímá zvláštní místo právě díky papírovým betlémům. Zatímco Jihlava, a zejména pak Třešť, jsou výrazné řezbářskou tradicí, v Třebíči zůstali u původního papírového betléma.
Na velikosti záleží.
Ustálila se tu typická podoba betléma. Je tu, jako obvykle, místně specifické řešení betlémské jeskyně. V levé části betléma bývá jeskyně s výjevem Zvěstování, v pravé části pak jeskyně s pastýři, muzikanty. Na kopcích vzadu ruiny hradů a město Betlém. Oblíbeným architektonickým prvkem je větrný mlýn.
K betlému patří obloha, nebe, krajina, tedy malované pozadí. Terminologie tu není jednotná, jako v případě orlickoústecké dáliny.
Důležitou součástí betléma jsou stáda ovcí a krav, často zachycující všemožné scény ze života zvířat tak, jak je měli autoři betlémů napozorovány z života.
I u třebíčských betlémů bývala nezřídka jak vánoční, tak tříkrálová varianta.
Významným znakem třebíčských betlémů je též krajina plná skal. Na těch hodně záleží. Nejsou jen doplňkem, ale významnou součástí betléma a je jim věnována náležitá péče.
U třebíčských betlémů se počítá také velikost a pracnost. Velké a pracné betlémy byly považovány za nejhodnotnější. Takový opravdu velký betlém pak často omezoval chod celé domácnosti. Při jeho stavbě se nadělal pořádný svinčík a po jeho demontáži před Hromnicemi se mnohdy musel přizvat do bytu zedník k opravě omítek.
Co se stane, když muž je najednou žena. A jak se to proměňuje během čtyř století. Od Alžběty I. po královnu Viktorii. Je zajímavé, i když nepřekvapivé, že dvě velké ženy anglické historie rámují tenhle zvláštní příběh o proměně, a přesto stále o jednom. O člověku.
Další krásný kousek z dílny ousteckého betlémáře Jaroslava Heraina. Orlickoústecký betlém z roku 2006.
Zatímco pozdější Herainovy práce mají většinou obloukovou dálinu a autor pro ně navrhuje do oblouku i základní desku (betlémy z Orlických hor, Prorubek, Neratova…), tento betlém má ještě dálinu obdélníkovou bez seříznutých rohů. Je poctou autorově rodišti.
Postavy v betlémě jsou poměrně velké, výška až 14 cm. Jak je u Heraina obvyklé, je zde množství stromů a staveb a celý betlém je možné sestavit do krásné krajinné oustecké scenérie. Dálina pak představuje Herainovu verzi veduty města Ústí nad Orlicí od Jana Antonína Venuta.
Rozsáhlý betlém Zdenky Šalamounové z roku 2018. Autorka jej rozčlenila do tří úrovní. V první, nejnižší, jsme svědky Zvěstování, v druhé úrovni se nachází betlémská jeskyně a ve třetí panorama města Znojma.
Betlém je malován pastelem a má díky tomu velmi specifický výraz i barevnost.
Kromě exotických postav z družiny tří králů je zabydlen místními postavami ze Znojemska. Najdete tu zejména charakteristické zástupce všemožných řemesel a nechybí mnoho vinařských výjevů, včetně tzv. hroznové kozy.
Zvyk hroznové kozy je pradávný a do znojemských vinohradů se opět vrací. Je milé, že tuto tradici reflektuje i paní Šalamounová.
Mezi vinařské obyčeje a symboly, které se na Znojemsku v posledních letech úspěšně obnovují, patří Hroznová koza.
Kozel byl už ve starořecké mytologii jednou z podob Dionýsa (v římské mytologii známého jako Bacchus), nejveselejšího z bohů, jenž měl "v popisu práce" příznačně i víno. Dionýsovi se prý také přihodilo, že mu kozel pokálel část vinohradu a přivolal na sebe boží hněv. Ten se pak ovšem změnil v uctívání kozla coby patrona vinařů, když se časem ukázalo, že na "okozlených" keřích révy se urodily nejlepší hrozny. Kovová či dřevěná zpodobnění mečivých rohatců měla pak chránit vinice před všemožnými škůdci i chorobami.
Na jižní Moravě "zodpovídala" Hroznová koza ještě před sto lety za úrodu i za kvalitu vína a z toho titulu se také účastnila vinobraní a dalších vinařských svátků; koza (či kozel) se například vynášela do vinohradu na přelomu dubna a května, účastnila se hotařské (hotař = hlídač vinohradu, resp. pole) přísahy a zarážení hory (zavírání vinohradů) začátkem září nebo hotařské koledy první pátek v novém roce.
zdroj: vinazmoravyvinazcech.cz
Detail „hroznové kozy“ z betléma Zdenky Šalamounové.
Ne, ještě tam nespěchám. V rámci procházení krajinou kolem Bechyně ale poutník narazí právě na tuhle stezku. Onen svět v tomto našem světě vezdejším najdete u Lašovic (severozápadně od Milevska). Stezka začíná v Týně nad Vltavou a měří nějakých 66 km. Ještě že ne 666. Je to stezka naučná, takže pokud chcete, máte šanci se něco dozvědět o místech, kterými jdete.
Protože už jsem si prošel cestu z Týna do Bechyně a z Bechyně do Tábora, nabízí se logicky ještě cesta z Bechyně do Milevska. A ta vede právě v trase naučné stezky na Onen svět. Výhody všech těchto stezek jsou dvě. Dají se ujít za den (30-40 km) a dají se skvěle obsloužit vlakem. Výchozí stanice je Bechyně. O cestě kolem Lužnice a Židovy strouhy jsem už psal, takže teď je čas na tu cestu do Milevska.
Reedice malovaného betléma B.J. Jelínka z Velkého Meziříčí vydaná roku 2024 péčí Romana Horáčka z Varnsdorfu.
Originál betléma pochází z roku 1940, kdy vyšel vlastním nákladem v tiskárně Aloise Šaška ve Velkém Meziříčí.
Zatím první zimní betlém v mé sbírce. Sníh byl výzva. Občas ho betlémáři dělají z vaty, ale to se mi moc nelíbilo, takže jsem nakonec zůstal věrný malovanému polystyrenu. Pravda, v bílé, na rozdíl od zelené, mnoho věcí tolik nevynikne. Nemůžete se vyřádit s květinami a olistěnými stromy. Bílá, modrá, hnědá, to jsou hlavní barvy zimy. Do modré proto ladí i okolek.
K betlému bohužel není mnoho krajinných prvků, omezeny jsou na v podstatě dvě skupiny zasněžených stromů s ptáčky. Dominantou je horácká chalupa, která je spojená s chlévem, hrát si s perspektivou tedy moc nejde. Krajinnou scenérii jsem se pokusil členit do úrovní, přidal jsem dálinu pro navození perspektivy a kouzla zimní krajiny.
Postavy reprezentují různá řemesla a stavy, nechybí ani měšťané oblečení podle poslední módy, muzikanti, ovečky a drůbež. Najdete tu i lesní zvířátka – veverku, zajíce, ledňáčka. Zvláštností a vlastně autorským podpisem není nehistorická, ale naprosto současná (píše se rok 1940) postava sazeče z tiskárny s monogramem A(lois) Š(ašek) V(elké) M(meziříčí).
Dvorek kavárny Zrnko. Téměř prázdninový parný den. Sedí se kolem stolečků, takže mizí obvykle formální charakter podobných akcí a rozdělení na posluchače a hosta. V tomto případě hostku. Dlouholetou kmenovou redaktorku Respektu, Silvii Lauder.
Dorazila s předstihem, vlaky prý mívají zpoždění a ona je ráda připravená, tak jela dřív. V publiku obvyklí podezřelí, ale zase i noví posluchači/ čtenáři.
V pasti pohlaví
Tématem jsou ženy. Tedy alespoň podle podtitulu dalšího autorského čtení z cyklu Vino et verbum – Být ženou v Česku není jednoduché – pořádaného spolkem Soběslávka. O tom, ale nejen o tom, je nová kniha V pasti pohlaví, se kterou Silvie úspěšně pronikla nejen na pulty knihkupectví, ale i do českých domácností. Nezbývá než doufat, že čtenářstvo najde odvahu k troše imaginace, jak vyzývá Silvie slovy Timothyho Snydera v závěru této knižní nelichotivé sondy do hlubin nerovnoprávnosti.
Na Dvořákovy Moravské dvojzpěvy mám krásnou vzpomínku ještě z mého posluchačského pravěku z Vysoké u Příbramě. Tam byl kontakt pěvkyň s publikem maximálně intenzivní. Už si nepamatuju, kdo tehdy zpíval. Bylo krásné si ten pocit oživit v novotou vonícím sále Fakulty uměni Ostravské univerzity v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka.
